14. 2. 2016

K. Kantová, V. Renovica - Moje zpověď

Originální název: Moje zpověď - Čeští devianti vypráví
Rok vydání v ČR: 2013

Když jsem minulou středu složila poslední běžnou zkoušku celého studia, rozhodla jsem se odměnit typickým způsobem. Jenže jsem nechtěla utrácet několik set v knihkupectví, a tak jsem zamířila do Levných knih. Velmi často se mi stává, že mě po několik týdnů nezaujme ani jedna, ale teď jsem váhala hned nad několika a nakonec zvolila zpověď českých deviantů sepsanou bosenskou novinářkou a českou poradkyní, které se jako vedlejší obor zajímají o psychologii a psychiatrii a vyzpovídaly několik zaměstnanců a pacientů z Bohnic, konkrétně z pavilonu pro nařízenou ochranou léčbu sexuologickou.

Podle toho pak také kniha vypadá. Není to beletrie, nejde o souvislé vyprávění ani o odbornou publikaci. Spíš je to prostor pro seznámení s problematikou a pro vyjádření dvou lékařů a deseti deviantů, kteří léčebnou prošli z nařízení soudu a nebo dobrovolně. Spáchali různé skutky, za některé byli potrestáni za některé třeba ne, protože se je nepodařilo prokázat nebo na ně přijít, ale všichni tam byli ze stejného důvodu (samozřejmě až na lékaře). Dopustili se trestného činu kvůli sexuální poruše, již nedokázali ovládnout.

Každý z oněch deseti příběhů postupuje podle stejného vzoru. Začíná narozením a útlým dětstvím, o němž deviant vypráví, a pak přejde ke střední škole a počátkům dospělého života. Tam už se liší podle toho, kdy začali svým choutkám podléhat a kdy páchali trestnou činnost, jež je zavedla do léčebny. Jsou tam muži něco málo přes dvacet, kteří kvůli odsouzení a léčbě ani nedokončili školu, jsou tam i muži kolem důchodu, vyučení a s dlouhými pracovními a životními zkušenostmi. A stejně tak se liší i jejich repertoár. Někteří jsou "obyčejní" násilníci, již přinutili k sexu několik žen či zneužili děti, třeba i ne přímo stykem, jiní mají na kontě vyhrožování a zneužívání po síti, jeden i "pouhé" obnažování na ulici jednou za pár let, ale někteří se tam dostali i kvůli vraždám se sexuálním podtextem. A o tom všem vypráví sami a sami tak vykreslují, jak a proč se to stalo a jak to prožívali.

Akorát místy autorky doplňují výpověď vysvětlujícími poznámkami co je sadismus, nekrofilie, pedofilie, hebefilie, zneužívání, šikana a podobně, podle toho, jak se tyto pojmy v textu různě vyskytnou a jak na ně při líčení své diagnózy a rozsudku naráží sami devianti. Jinak do něj nezasahují, takže kniha zachovává autentičnost, díky níž je možné představit si jejich činy a psychiku ne literárně, ale lidsky. Nebo spíš často nelidsky.

Není to proto čtení pro každého. Kdokoli mávne rukou, že jsou to úchylové a všechny zastřelit, neměl by se o to ani pokoušet. Ale když někoho zajímá psychologie a psychopatologie, je to příležitost vidět to z druhé strany. Ne z odborné a z pohledu psychologů, ale z pohledu objektů jejich oboru. Ovšem i mně chvíli trvalo, než mě tato kniha začala bavit. Na začátku totiž pojednává o onom pátém oddělení v Bohnicích, rozepisuje pravidla a režim pacientů a kromě toho efektu, že jsem si řekla, že se tam nikdy nechci dostat, protože tohle šťourání do myšlenek a pocitů je přesně to, co nenávidím, to nemělo žádný další. Spíš mě to nudilo. A i první případy byly celkem obyčejné a místy až nezajímavé. Muž, jenž "klasicky" znásilnil pár žen, několikrát předstíral, že močí, aby ho viděli kolemjdoucí, mladík, který přes internet mámil nahé fotky z nezletilých holek. A strýc s přílišným zájmem o synovce.

Teprve potom přišlo na řadu zabíjení a složitější případy bláznivějších osob. Jenže potom, po jedné dovysvětlující poznámce, jsem si uvědomila, že ty předchozí vlastně můžou být srovnatelné a méně atraktivně znějí jen kvůli úhlu pohledu a snahám vypravěče. A že to je právě něco, na co si zaměstnanci léčebny musí dávat pozor a proč to musí být zkušení odborníci. Někteří zpovídaní, především vrazi, neměli moc jiných možností než přiznat brutalitu a agresivitu. Ale někteří se snažili působit lépe, vypadat mírnější a spořádanější a často to popisovali tak, že oběti vlastně moc neublížili, že se to oběti v tu chvíli líbilo, že nebyli tak zlí nebo dokonce že jí potom pomohli.

Dalo by se tomu uvěřit v některých případech pedofilů, když líčili, že se do oběti zamilovali. Díky pozornosti, jakou jí věnovali i v nesexuální oblasti, je možné, že to dítě je mělo svým způsobem taky rádo. A pokud nebyli násilničtí, mohlo se mu sexuální dráždění i líbit, když ještě nevědělo, o co jde. Ostatně podstata toho je, že je to příjemné. Ale v naší společnosti je to nepřípustné, takže stále platí, že se neudrželi a udělali něco špatného a jakmile dítě pochopilo, mohlo přijít trauma. Jenže u ostatních je to silně diskutabilní a u sadistů a narcistů je určitě lepší dívat se na jejich vyprávění s odstupem. A spíš než přijmout jejich pohled a nechat se obloudit jejich pocitem, představit si pocit oběti.

Možná ale právě pro to je vše zajímavější, než kdyby autorky zvolily odborný styl a zmíněné případy popisovaly i nebo jenom z pohledu soudu a psychologie. Sice by si to srovnání a pozadí nemusel člověk domýšlet sám, ale bylo by to i značně suchopárnější a uteklo by pár zajímavých detailů. Jako třeba, že i těch málo případů, kteří se alespoň dostali dál než k horko těžko získanému výučnímu listu (i to mi přišlo zajímavé - spousta z nich zůstala u základního vzdělání a téměř nikdo nedosáhl na víc), se ze začátku snažilo vyjadřovat spisovně a uhlazeně, ale všichni po chvíli sklouzli k hovorové až vulgární mluvě. Nebo různé způsoby vyjadřování o oběti podle toho, jak je sami vnímali. A jakmile jsem se do čtení víc zabrala a dostala se od nezajímavého léčení k podstatě, uznala jsem, že to má něco do sebe. A že to přináší i ten "pro normálního čtenáře běžný a vhodný místy z obsahu nepříjemný pocit". Což znamená trefu.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat