České dráhy zas a znova, aneb To pondělní putování

Jelikož se krásně přihodilo, že v pondělí mám až od dvou, můžu si proexistovat celou neděli doma, narozdíl od minulého letního semestru, a do Plzně odjet až v pondělí ráno.

Mám na výběr.

Odjet v sedm z domova, hodinu čekat na přestup a v deset být v Plzni, nebo odjet v deset z domova a ve dvanáct být v Plzni. První variantu by si vybral možná zarytý milovník vlakových nádraží, ale já nějak nevidím důvod hodinu se tam nudit s bagáží. Tedy jezdím v deset. Což ale taky není vždy snadné.

Jelikož jsem si ráno přečetla, že rychlík má před Strakonicemi výluku, bylo mi jasné, že nějaké zpoždění bude. Osobák z Vimpu jel naštěstí včas, i když jsem na chvíli protáhla obličej, když nejela regionova, nýbrž lokálka, takže do Strakonic jsem dorazila asi jen s pětiminutovým zpožděním, s kterým se počítá. Rychlík tam už stál. V tu chvíli mi nedošlo, že do Strakonic jedou kvůli výluce autobusy a on tam čeká, takže jsem popohnala a nasedla. Ačkoli absence strojvedoucího mi v tu chvíli byla mírnou záhadou.Trochu mě také udivilo, že je vlak téměř prázdný. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Zalezla jsem si do kupé a pustila si pátý díl Nezvratného osudu.

Následně přijel rychlík z opačného směru, tedy z Plzně, ale samozřejmě do našeho nikdo nenastoupil, neboť nikdo neměl touhu jezdit sem tam. Nebudu vás už napínat, stáli jsme tam asi čtvrt hodiny až dvacet minut, než přijely autobusy, vlak se naplnil a my odjeli. Vypadalo to nadále, že cesta bude mít idylický průběh.

Na čase dojezdu mi moc nezáleželo, protože jsem už předem plánovala, že tentokrát nepojedu nejdřív na kolej, ale rovnou se najím a půjdu na přednášku. Navíc v mém kupé seděly dvě slečny, z nichž jedna byla prvačka na právech, tedy o rok níž než já, a s potěšením konstatovala, že nejsem jediná, kdo byl přesvědčen, jak se nejprve dělá bakalář a magistr je až pokračování a kdo se zmýlil, jelikož magistr na právech se dělá již od odchození střední školy.

Zbývalo nám možná tři sta metrů do cílové stanice. A vlak najednou zastavil. Vedle nás stál druhý rychlík z druhé strany a také nevypadal, že by se měl hnout.

Všichni už přirozeně stáli nachystaní v uličkách, ale najednou se vynořil vousatý průvodčí (ten průvodčí, který mě přehlédnul, mysleje si, že jsem cestující z Budějc a že jízdenku mi již zkontroloval, takže jsem zbytečně platila), a že máme sedět, odpočívat a čekat. Že nás buď někdo odtáhne, nebo někdo přijde a doprovodí nás (jako ty děti, které dnes ráno táhla paní učitelka do školky z procházky) na nádraží.

Zhruba po další čtvrthodině jsme zaregistrovali, že valná většina cestujících opouští vlak pěšky a přidali se k nim. Nakonec šli pěšky od kolejiště na nádraží všichni. Netuším proč. Zaslechla jsem od průvodčího něco nezřetelného o policii a vyšetřovatelích a čekání na povolení, ale na kolejích neležela ani mrtvola, ani zpronevěřený milion, zkrátka na nich nebylo vůbec nic. A kdybychom my měli poruchu, druhý rychlík rozhodně záhadně také nestojí. Takže vlastně netuším, proč tam ten vlak stál a proč jsem se musela tahat s narvaným baťohem a těžkou taškou pěšky po kameny vysypaném prostoru mezi kolejemi s neteréní obuví na nohách.

Nakonec jsem se v pořádku dostala až na zastávku trolejbusů za podchodem.

Přijel první, ale bylo v něm nějak nezdravě namačkáno, tak jsem se velkoryse rozhodla nechat ho ujet. Hned za ním přijížděl další. Harmonika. Ani tam nebylo zrovna volného místa nazbyt, ale už jsem nastoupila. Nejspíš i to byla chyba. Dostali jsme se na most a tam jsme zase nepřiměřeně dlouho stáli. (Víte o tom, že v posledním Nezvratném osudu jde o pád mostu?) Popojeli jsme asi dva metry a znovu jsme stáli. Dojeli jsme téměř až k zastávce, na níž jsem měla vystupovat, ale znovu jsme museli zastavit a stát a až po dalších dvou minutách mi bylo dovoleno vystoupit a jít si sednout do posluchárny.

Jelikož místo očekávaného příjezdu zrhuba ve čtvrt na jednu na Americkou jsem tam stanula o hodinu později, oběd vzal za své. Alespoň ten Nezvratný osud jsem dokoukala a mobil protestoval přehřátím až o dost později, než je u něj vzhledem k polním podmínkám mé kapsy obvyklé.

Samozřejmě ani tady nekončíme velmi podařeným dnem.

Po přednášce se mi už zdálo, že usnu (musela jsem na to vypadat, jelikož po příchodu do pokoje zazněla hned po pozdravu slova: Jsi nějaká utahaná, ne?), takže jsem se sbalila, na tu druhou se vykašlala, a odjela na kolej. (Budovu. Konečně to nemělo nic společného s vlaky.) Naštěstí jsem si vybrala dobrou tramvaj, která při jízdě netrpěla excesy, a dorazila na pokoj.

Vybalila si všechno z naditých tašek, včetně rozteklého hermelínu a rozblemcaných paštik, a dostala obrovskou chuť na kapučíno. Žel... přišla poslední věc k vzteku, zapomněla jsem si přibalit cukr a jelikož už se dnes odmítám hnout, rozhodně ho nepůjdu kupovat. Takže si dám nesladký čaj, který alespoň krásně voní skořicí.

Jediné plus tohoto týdne tak vidím v tom, že zítra máme rektorské volno ku příležitosti založení univerzity, já se poválím v posteli, možná zajedu do Tesca, pokud mi nepřeskočí a nemrknu do Olympie, a napíšu nový článek na téma týdne, který plánuji.

Tímto tedy zakončuji svůj výplod, ve kterém jsem si prostě dnes musela postěžovat, a zároveň všem, kteří náhodou se mnou tím rychlíkem jeli, vzkazuji: Ale užili jsme si, ne?

A všem, kdo jste dočetli až sem, tleskám, a jdu poctít vaši statečnost tím, že si jdu lehnout.