Zase bylo mnoho učení a učení. I když ne, že bych těm českým dějinám moc dala. Přečetla jsem je dohromady třikrát a půl. Ve 12 zhruba jsem dorazila do Plzně, ve dvě měl být zápočet. Třída 110 zamčená, tak sedím před ní. Nikdo nejde, až jsem začínala mít strach, jestli není termín zrušený, i když na stránkách školy nic takového nestálo. Dorazila ale ještě jedna slečna, kterou jako jednu mála z magisterského programu znám, vrátná nám odemkla třídu a hned mi bylo lépe. Jenže půl jedné a kde nic tu nic, což je i neobvyklé, protože většina lidí chodí kvůli dobrým místům dřív. Asi ve třičtvrtě na jednu se přiřítil doktor. Sice se divil, že jsme tam jen dvě, navíc my se divily, co tam dělá tak brzy, ale když zjistil, že to sekretářka spletla, že píšeme až od dvou a on v půl druhé musí neodkladně odjet, nedivil se, nýbrž se naštval. Zápočet totiž původně měl být od jedné. (Což nevysvětluje nepřítomnost ostatních.)
Nakonec tedy přišel asi ve třičtvrtě na dvě. Seděli jsme tam už alespoň tři. I to je úspěch! A psát jsme nakonec začali ve čtyřech, poté, co celou třídu, tedy nás čtyři, přesadil z poslední lavice dopředu. Po chvilce přišel pátý (ten, co chodí vždycky poslední a nic neumí, známá firma) a pak další dva. Takže na zápočet nás dnes přišlo sedm. Co je další skvělá zpráva - bylo mi řečeno, že minule dal do testu prakticky jen první republiku. Tak jsem se jí začala učit, přeříkávala jsem si vznik, zahraniční odboj, domácí odboj, pomalu vytlačila z hlavy poválečné období a jen okrajově se ještě mrkla na druhou a protektorát a co tam dal on? Protektorát, protektorát a protektorát. A ačkoli to byl test a b c s jednou fulltextovou otázkou, nevím, jestli tam těch dvanáct požadovaných bodů najde.
Ale náladu mi vylepšilo, když jsem potom šla na náměstí na trhy spolu s tou slečnou z magistra (no neměla bych už to tak rozlišovat, i já už jsem z magistra, možná bych jí měla říkat jménem, ale nejsem si jistá, že ho znám správně), kde to bylo vážně moc krásné. Strom, poníci, osli, kozy, perník, svařák, medovina, sladké, koupila jsem tam i dárek pro tátu, i když to nejdřív vypadalo, že všechno je tam takové účelové (oblečení a jídlo) nebo "babské" (hrnečky, šperky, šátky, ozdoby). Ale nakonec jsem našla stánek s noži. Potěšilo mě také, když se ten prodavač choval mile, popřál hezké svátky, zažertoval, do toho tam hrály vánoční koledy, děti tam zvonily na malou zvonici uprostřed a vůbec tam bylo všechno krásně vánoční. Jen ten sníh.
Už to nedokázal pokazit ani fakt, že jsem jako blbec obcházela dvakrát náměstí, než jsem konečně našla bankomat, který vždycky, ale vždycky přehlédnu. Snad si mě nikdo moc v té záplavě černé a šedé v jasně rudém kabátu nevšímal, jak tam kroužím. V podchodu jsem pak potkala dokonce jednu kamarádku ze školy, hned to zase bylo o něco lepší, i když jsme spolu mluvily jen chvilku. Je to v tom nejlepším slova smyslu praštěná slečna, ale jinak moc chytrá a fajn. Dnešek je prostě i přes asi nepovedený zápočet skvělý. A i když se obvykle stydím veřejně fotit, protože lidi se na mě pak kolikrát dívají divně, mám tu pro vás i pár fotek z náměstí. Oh, vlastně, z jakéhože? Náměstí republiky - Plzeň.
Myslela jsem, že to tedy bude už v pohodě. Jenže dorazím domů, tam ve dveřích delegace - máma s tátou. Když jsem chvíli zírala, tak mi řekli, že můj dárek bude až v lednu, takže zítra jedu nakoupit něco jiného. Ale - v deset večer, abychom se vyhnu li frontám. Úžasné, protože takové nákupy mám ráda.
Myslím, že Plzeň má nádherný strom a je škoda, že nemám jeho fotku po tmě.
Bohužel, ta zvířata byla stále v obležení dětí, nad kterými se skláněli rodiče. Takže jsem měla dvě možnosti - vyfotit zadek osla nebo vyfotit zadek maminy s dítětem, ke kterým se stále otáčel.
Žádné komentáře:
Okomentovat