30. 6. 2012

A proč nepovolit eutanázii?

Tentokrát nebudu psát o tom, jestli je dobře nebo špatně, že u nás povolená není, jestli se mi líbí nebo nelíbí úprava této oblasti (jo, jsem líná si předpisy najít), ale jen o tom, proč bych ji povolila já. 

Podle všemocné a všeomylné wiki je to usmrcení na žádost, tedy usmrcení se svolením poškozeného. No, tak to asi stejně všichni víme, jen ten termín poškozený se mi nelíbí. Poškozený je ten, koho někdo okrade, zbije, znásilní, zabije, podvede. Ale nemocný člověk, který už nemůže dál, by neměl být označován jako poškozený. 

Samozřejmě, nemůžeme to nechat ani naprosto volnému režimu, protože to by tu už nežil skoro nikdo. Nežil by třeba už ani Ron, vzpomínáte si ve čtvrtém díle, kdy si oblékal společenský hábit a frustrovaně vydechl: Zabij mě, Harry...? Nebo jakékoli jiné poznámky o tom: Zabij mě, jsem takovej blbec! Tady by to asi nemělo vycházet a procházet. To bych byla mrtvá už několikrát. I když já spíš používám dej mi facku. Nebo prašť mě. To je málo radikální. Nebo potřes mi rukou a říkej Debile... No nic. 

Ale v případech, kdy to ten člověk chce doopravdy, protože stejně zemře, akorát že zemře v bolestech, nemohoucí, v ponížení, zničený a úplně vyřízený, proč by nemohl mít tu možnost? A asi ne každý má odvahu a nakonec v nemocnici na přístrojích i příležitost spolykat prášky nebo podřezat si žíly. Nebo se oběsit. Skočit z mostu. Podpálit pod sebou barák. Skočit ze střechy. Zastřelit se. Propíchnout si žaludek ševcovskou dratví a vychrchlávat vzory na koberec. Musí tak čekat, až ho nemoc či porucha dostane zdlouhavě sama. Komu by se tohle chtělo podstupovat, zvlášť, když už si hodně prožil? 

Určitě není na místě schvalovat sebevraždy i asistované sebevraždy lidem, jež jsou v depresích nebo mají psychické problémy. Tam není tak nemožné dostat je z toho k normálu nebo alespoň do lepšího stavu. A když se to nepodaří, stejně to udělají sami. Taky jsem měla v širší rodině případ, kdy alkoholik skočil do přehrady. Ani těm, kteří mají relativně šanci na uzdravení, jen to něco nepříjemného stojí. 

Ale těm, jež se nedají vyléčit a už nechtějí čekat na stejnou jistotu, by se to umožnit mělo. Je to stejně humánní jako nechat utratit trpícího psa nebo kočku. Vždyť když si dostihový kůň nenapravitelně zničí nohu, utratí se, protože kvůli jeho zranění už je jeho život v háji a stejně by mohl jen čekat na slámě na zadku, až pojde sám. A asi by to čekání nebylo moc příjemné, když se nemůže ani projít s ostatními koňmi. 

A přestože mají pro náš lidský druh větší cenu, stejně tak smrtelně nemocní lidé. I když chtějí, tak jim nikdo trápení neukrátí. Později stejně už můžou jen ležet na lůžku v nemocnici, pak jim dělá problém mluvit, myslet, samostatně jíst, vůbec se pohnout a za chvíli se na ně stejně jen možná chodí dívat někteří blízcí, aniž by to pořádně vnímali. Pokud vůbec chodí. A problémy se kupí jeden na druhý, fyzický na psychický. Už nežijí, už jenom uměle přežívají. 

Navíc, pokud by někdo koho, znám už jen ležel a ani netušil, kdo jsem, nevěděl, že tam jsem, a jediné, co bych mohla, by bylo dívat se na jeho chátrající tělesnou schránku na nemocniční posteli, v čem je to jiné, než dívat se na fotku zemřelého? Když vím, že lepší to s ním už taky nebude, naopak, už jen horší? Pokud by se mohl vyléčit, jde úplně o něco jiného. Ačkoli pohled na dědu několik dní před smrtí, když podle lékařů se vyléčit měl, byl taky dost otřesný. Ale pokud ne? Ani dostat se na včerejší stav? Vždyť je ten člověk stejně živý mrtvý. I když ho máme rádi, můžeme se na něj jen dívat, jak tiše trpí den za dnem. To mu přejeme místo úlevy, kterou si přeje on? Já ne. 

Jistě, spousta lidí asi nechce umírat dřív ani s pomocí, ale taky nemusí. Eutanázie je o tom umožnit smrt tomu, kdo jí chce, protože už stejně nemá naději. Však takových, kteří by radši zemřeli, než aby podstupovali stále větší bolest bez možnosti vyléčení, taky nebude nemálo. A rozhodně to není sobectví. Jednak si nemyslím, že je sobecké chtít si ulevit od utrpení, a jednak v tom spíš vidím pomoc těch, kdo jim to umožní. Pochopení. Nebo aspoň doktor (nemyslím, že by to měl mít v rukou někdo jiný než doktor), jenž by eutanázii prováděl, by tak vystupovat měl. Ne že by přišlo nějaké nagelované hovado se žvejkačkou v puse a slovy: "Tak paninko, teď vám todle píchnu do kapačky a za čtvrt hoďky to bude." Potom už je jen otázka důsledného kontrolování, zamezení zneužití, citlivý přístup a hodně přísné ošetření celé eutanazie, ale o tom snad někdy jindy. Nechci rozebírat faktickou stránku, jen mou morální. 

A ta mi říká, že není dobré zásadně nevyhovět někomu, kdo říká já chci umřít, už to nemůžu vydržet a my všichni víme, že je to vážné a já se z toho nedostanu. I když vůbec netuším, co takový nemocný člověk prožívá. Několik lidí v příbuzenstvu mi zemřelo na nádory nebo rakovinu, ale stejně to nevím. A i tak si to myslím. 

A víte co? Já vám na závěr povím můj dnešní sen. 
Zdálo se mi, že na Zemi přiletěli mimozemšťani. Ano, už zase. Tihle ale měli vcelku lidskou podobu a ani nevím, proč tu byli. Problém byl ale v tom, že zabíjeli pozemšťany. Prostě jim zaživa uřezali končetiny, rozřízli je napůl, rozdupli jim hlavu. To jsem v tom snu viděla. 

Byli blízko, vlastně už skoro u nás, a já naprosto jistě věděla, že mě to čeká taky. A že to bude sakra bolet. A budu se sakra bát. 
Tak víte, co jsem udělala? Spolykala celou krabičku prášků na spaní. Prostě jsem se snažila zabít tak, aby mě to nebolelo a abych netrpěla. Prostě jsem chtěla usnout a už se neprobudit, jenom abych nečelila tomu mučení a stoprocentní, vlastně tisíciprocentní smrti. Zvolila jsem si příjemnější cestu k nevyhnutelnému. 

V tom snu to byla sebevražda (nepovedená, protože nezabraly a já se marně snažila utíkat a hledat jiný způsob, ale nechme být), jistě, ale kdyby tam byl někdo jiný, kdo mi ty prášky dá, nebo kdyby tam byl někdo, kdo mi píchne něco se stejným účinkem nebo kdo mě klidně střelí do hlavy, tak ho taky požádám, ať to udělá. Až na tu dratev a žaludek. Rozhodně to byla příjemnější vyhlídka, než čekat se strachem na o dost hnusnější a horší konec. 

Jinak ne, vážně nejsem typ, jaký by přemýšlel nad sebevraždou a chápal každého, kdo ji chce provést. Naopak. Naučila jsem se být velkým optimistou.


Žádné komentáře:

Okomentovat