18. 8. 2012

Já chci jíst hnusy!

Alespoň tak mi to poslední dobou připadá u některých lidí kolem mě. Aneb Článek, který se postupně mění v nenávistný výlev optimistického člověka. Takový bejvaj nejhorší.

Neříkám, že já sama jím to nejzdravější, nejdomáčtější, nejméně chemické jídlo, z kterého by si Roman Vaněk ukáknul nadšením (nic proti němu, myslím, že dělá dobrou práci, akorát jeho prezentace je taková... humór za každou cenu), ale snažím se už konečně vyhýbat tomu nejhoršímu a zbytečnému bez ohledu na cenu. No, v okolí asi úplně jediná.

Celkem mi to bylo jedno a ani jsem to nebrala na vědomí, ale večera večer, když "se přivezl nákup", dala jsem na pánev maso se zeleninou pro nás, další si vzal zbytek kuřete od oběda a máma se "začala hrozně těšit", až si dá svoje krabí tyčinky. To zafungovalo jako spouštěč. Řekla jsem jí úplně v pohodě jen tak mezi řečí, že se musí fakt těšit na ty semleté zbytky ryb horší než v rybích prstech bez známky krabího masa, ale ona řekla, jako by spíš chtěla vyštěknout 'MLČ!': "Mně je to jedno!" Prostě jí to chutná, i kdyby to bylo v laboratoři vyšlechtěné cosi, tak to sní. A sní úplně všechno, o čem jsem jí posílala odkazy na "chutné složení". Ignorace.

Já už dlouho nemůžu jíst párky, po valné většině podobných výrobků je mi špatně. A noční buzení s bolestí žaludku kvůli třem párkům k večeři už podstupovat nechci. Kuřecí "sekanou" s 48% separátu a 10% vepřového "masa" už si vážně nikdy nedávám, mimoto, že ta hmota spíš vypadá a chová se jako vyzvracená růžová cukrová vata. Ale asi si to myslím jenom já. Jak jinak si vysvětlit:
Bratr: "Dneska je ta kuřecí sekaná?"
Já: "Jo."
Bratr: "Ta z vepřovýho a kůží?"
Já: "Jo. Fuj."
Bratr: "A už bude hotová?"
Tu "tužší" sekanou, ve které jsem jednou našla obrovský kus obvazu, nechci už ani vidět, navíc když jí ochutnám, mám pocit, že jím spolu s ní i nějaká divná vlákna a štětiny. Ale opět jsem sama. Protože druhý bratr: "Ona tu sekanou nechce, bude pro nás vííííc!"

A je spousta jiných, převážně masných výrobků, které nejsem schopná zkonzumovat. Některé salámy, špekáčky a podobně. A ty se u nás bohužel kupují úplně nejčastěji. Ono to stojí kolem dvaceti korun a bratři se na to vrhnou úplně bez zábran. Já si pak celý den dávám chleba s máslem, samotné brambory nebo někdy vůbec nic, protože když řeknu, že ten hnus jíst nebudu, začne řev.  A vařit si extra nemůžu, protože suroviny doma mají být pro všechny, že. Alespoň, že většinou vařím, když mám doma vařit, z něčeho normálního.

A to samé i pití, už hodně dlouho jsem si nekoupila žádnou limonádu nebo colu, prostě vodu. A přestala jsem kupovat i balený ledový čaj, většinou to bylo příšerně sladké. Sladší. Cukrrrrové. Stačí voda. Nejlepší stejně vždycky bude voda s domácí babiččinou rybízovou šťávou. Ochutnala jsem párkrát i energeťáky, které milují bratři. Kroutily se mi div ne i zuby. Ta představa, jak se náhle sypou jako vysklené dveře, dostávala čím dál reálnějších rozměrů. A z koly mi zase strašně brní celá pusa.

Alespoň, že zeleninu máme domácí, stejně jako vepřové a vejce. Kupovaná vejce jsem popravdě ještě nikdy nejedla. Ono to kupované maso stejně často není žádná sláva. Když přinesou domů balená kuřecí prsa nebo stehna, hrozně mi to smrdí. Je pravda, že jen od určitého výrobce, ale smrdí. Jednou jsem ani nebyla schopná to maso obalit, jak se mi z toho puchu zvedal kufr. Nikdo jiný to ale necítil a strašně se divili, co mi na tom vadí. Navíc "když už to sakra kupovali, tak to prostě bude". A obávám se, že tenhle přístup má obrovské množství lidí.

Nejsem v gastronomii svatá. Miluju kečup, občas si na koleji udělám omáčku k masu z pytlíku. Dávám si ráda prapodivné nanuky. Piju hodně pytlíkových čajů a kupované kapučíno, o kterém zhusta pochybuju, že by se dalo za kapučíno označit. Jsem strašně ráda, zvlášť na koleji, když si můžu zalevno dost nakoupit a neutratím za jeden týden prakticky vše, co mám na účtu. Studenti jsou přece chudí s bezedným žaludkem. Ale už dávno nesním kdeco jenom proto, že se to "prostě koupilo".

Navíc není třeba si nic nalhávat, kvalita opravdu není nic moc. Co takové čokolády? Tady existují jen dva druhy. Drahé a hnusné. Ty drahé se občas dají, ty hnusné jsou prostě... hnusné. Do čokolády mívají stejně daleko jako já do Ulánbátaru. Dokonce i sůl stojí za vyliž, když ani po celé hrsti soli není jídlo slané. To můžu půl hodiny stát u hrnce a přisolovat... přisol... ještě přisol... neboj se... no hoď to tam celý! Mléko začínám spíš vnímat jako ochucenou vodu. Často tam mléko vůbec necítím. A prý chleba je čím dál horší. Tomu věřím, protože po dvou dnech v chlebníku už má tuhou a velmi nechutnou chuť. O rohlících druhý den není ani třeba mluvit. A po třech už je z nich leda drobící se vibrátor.

Nejsem zastánce toho, že dřív bylo všechno lepší. Nemyslím si to. A ani to netvrdím. Ani neříkám, že všechno a všude je odporné. Ale tyhle příklady z mé vlastní zkušenosti jsou mluví hodně jasně. Ono to nemůže být aspoň o něco lepší, protože drtivá většina lidí tohle zkrátka zkonzumuje. Protože to koupili a když už to koupili, tak to bude. "Protože oni stejně v lídlu a peňáku nemají lepší a stejně se ve vesnici a městě pod tisíc obyvatel lepší nesežene. A protože stejně vždycky jezdíme do kauflandu tak proč teď hledat nějaké kvalitnější prodejce! Sakra sklapni nebo si buď o hladu nebo se jdi napást! Sakra přece přestaneš blbnout a dělalo se to tak vždycky tak se to tak bude dělat dál, protože se v ničem nebude experimentovat, protože to tak dělá každej a nebude se nic zkoušet, když to tak bylo už od doby, co si nepamatuju!"

Nejhorší je právě ta nechuť zkusit něco nového, když tohle je nekvalitní, hledat a koupit něco jiného, nechuť experimentovat, když "se to tak nikdy nedělalo". Jaké je kolikrát zjištění, když jim to jiné někdo podstrčí, že je to lepší. A jak hned obrátí. Jenže zkoušet a hledat se bohužel valná většina neobtěžuje, bude si třeba i dál nadávat, ale zůstane u toho, protože je to pohodlnější. Ne levnější, prostě pohodlnější.

Já v kuchyni experimentuju a zkouším ráda. A ráda zkouším i při nakupování (krom oblečení, tam zkoušení nenávidím v těch pitomě řešených kabinkách alá lítačky do saloonu nebo závěs v kumbále). Jenže nevěřili byste, jak těžké je tohle zkoušení, co je nejlepší, obhájit v mase těch, kdo jdou přímou cestou a nechtějí pootočit hlavou. Přitom když už na to konečně přistoupí, zjistí, že to není tak zlé, jak si původně mysleli, a rádi to přijmou.


Žádné komentáře:

Okomentovat