Rok vydání: 1991
Filmové povídky Ladislava Pecháčka, které vyšly v roce 1991, obsahují souhrn předloh prvních tří známých filmů s Pavlem Křížem v hlavní roli. V roce 2004 vyšly úplně všechny, ale tato kniha obsahuje jen první: Jak svět přichází o básníky, Jak básníci přicházejí o iluze a Jak básníkům chutná život.
Stejně jako ve filmech je zde hlavní postavou Štěpán Šafránek a jeho problémy a plutí životem. V první části označené jako (A) právě končí spolu s kamarádem Kendym gymnázium v Hradišti, a aby se s městem řádně rozloučili, dostanou nápad sehrát divadlo. Ne jen tak ledajaké. Hodlají přepracovat a zmodernizovat známou hru Lesní panna a obsadit do ní obyvatele města. Tedy spíš Kendy, Štěpán je k tomu víceméně nucen. Sám má totiž úplně jiné starosti, než psaní textů, vymýšlení hudby a shánění herců. Je zamilovaný do půvabné Borůvky, která ale jeho lásku a zájem neopětuje a dokonce se nechává obletovat postarším kolegou z podniku. A i když se na Štěpána usmívá úspěch na divadelních prknech a jejich netradiční hru si dokonce přijede natočit televize, i když se Borůvka na jednu noc obměkčí, šťastný konec ho nečeká. Je přijat na lékařskou fakultu v Praze a na úplném konci nechává Borůvku v Hradišti. Čeká ho nový život a nejspíš velmi dobře tuší, že co se stalo v předchozích epizodách, nebude mít pokračování.
V druhé části (B) spolu s Kendym, který začíná studovat filmovou režii, přijíždí do Prahy a rozbíhá svá vysokoškolská dobrodružství. Nejdřív se musí ubytovat na koleji, kde bude následující studia žít s mladým géniem s fotografickou pamětí Honzou, hrdým Moravákem Venošem a černochem Mirečkem z Bujumbury. Také zjišťuje, že bude poměrně těžce bojovat s docenty a profesory, a že na prvních přednáškách vůbec netuší, která bije. Shání nejen čím dál víc studijních materiálů a způsobů jak je dostat do hlavy, ale také nějakou práci, protože v Praze je opravdu draze a maminčin proviant mu nestačí. Dostane se proto jako zřízenec do fakultní nemocnice a seznámí se s novou okouzlující dívkou, již překřtí na Jeskyňku. Zároveň od Borůvky obdrží svatební oznámení a může na ni tak definitivně zapomenout. Jenže ani s Jeskyňkou ho štěstí nečeká. Úspěšně se prodere prvním náročným ročníkem, a když si může oddechnout a zamířit na prázdniny domů, uvidí Jeskyňku v opačném vlaku s majetnickou společností pana doktora.
V poslední části (C) už je Štěpán promovaným lékařem. Stejně jako všichni jeho přátelé zakončil studium, získal diplom a začal shánět svou první práci. Poštěstilo se mu, přijali ho v nemocnici v Hradišti, ale jeho mladická horlivost a dlouhodobá neschopnost poznat, kdy je lepší mlčet, ho dovede až na obvod v nedaleké vesničce Bezdíkov. Tam funguje spíš jako sekretářka a může jen závidět kolegům - Honzovi v prestižní nemocnici, Mirečkovi ve Světové zdravotnické organizaci nebo Vendulce utěšitelce na ministerstvu. V této zoufalosti však zasvítí jedno světélko - v místním zámečku žije se svou rodinou včetně nemocné maminky půvabná Píšťalka. Má snoubence, ale Štěpán, jenž příliš krásy nepobral, ovšem má jiné způsoby, jak ženy okouzlit, mu ji bezostyšně přebere. Vypadá to, že věčného smolaře smůla opouští, a kdyby série filmů a povídek nepokračovala dalšími díly, netušili bychom, že mu to dlouho nevydrželo.
Básníci možná nejsou hezký a milý film, ale rozhodně jsou milým čtením. Je to úplně poklidná knížka, která popisuje obyčejné a běžné starosti jednoho kluka od konce gymplu až po lékařskou praxi. Ničím nevybočuje, neděje se v ní nic výjimečného. Jen Štěpán skládá básničky, což mu často působí problémy. Je to ideální dílo pro odpočinek, pro zasmání, protože humorem, ač mnohdy trochu smutným, černým nebo i morbidním, zrovna nešetří, a není ani dlouhé. Navíc děj není nedosažitelný. Každý čtenář si tam může najít svůj vlastní problém, ať už jako Štěpán se ženami, jako Kendy s kariérou a ambicemi, nebo jako Štěpánovy dívky se svou zranitelností a nerozhodností, která je od něj vždycky odvane.
Někomu se sice nemusí příliš líbit jak často, na rozdíl od filmu, je zmiňována probíhající doba socialismu, ale neruší to a rozhodně si nehraje na žádnou propagandu. Vlastně je všechno líčeno tak, jak to prožívá úplně obyčejný kluk. Nejde tam o politiku, spíš o Štěpánovy opice, básničky, neúspěchy a obrovské plácání se sám v sobě a nesnadné hledání pevné půdy pod nohama. Pořád o sobě pochyboval, pochyboval o všem kolem a možná se na svět díval na můj vkus trošku moc pesimisticky. Přesto mě to bavilo a narážky na předrevoluční dobu mi nevadily.
Co mi vadilo byl styl. Jsou to předlohy pro film, ale chybějící uvozovky dost znesnadňovaly čtení. Místo uvozovek se přímá řeč uváděla pomlčkami a často tak text dost znepřehlednila. Zvlášť když ji prolínala řeč nepřímá. Nevím, jestli jsou nějaká novější vydání stylisticky upravená, ale moje první z roku 1991 tento velký nedostatek má.
Nemůžu ovšem tvrdit, že text je pořád nepřehledný. Je členěný na poměrně krátké kapitoly a občas přerušený nějakou malůvkou, díky čemuž se čtenář úplně neztratí. A taky, pokud před přečtením shlédne film, zjistí, že mnohé repliky jsou úplně stejné a že si při nich může i poměrně dobře představit, co se odehrává. Sice to odbourává jeho fantazii, ale v případě oddychové knížky, to není na závadu. Dokonce jsem litovala, že je tak krátká.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat