Znáte Louise a Lestata, že? A Claudii.
Pokud ne, zjistěte si, co je to Interview s upírem a poznáte.
Zkrátka, byla jsem taky upírka a "táhla" to s těmihle. Nevím, jestli ze mě upírku udělal někdo z nich, ale prostě jsem tam byla. Upřímně jsem se nesnášela s Lestatem, ale žilo se nám dobře. Měli jsme obrovský, vážně obrovský, přepychový dům a v něm naše rakve. A kromě nich taky moje dvě upíří děti, kluka a holčičku, jež se sice jako upíři narodili, ale normálně rostli a stárli. Akorát, že stejně jako my pili krev a spali přes den.
Louis se ani moc neprojevoval, Claudie pomáhala s dětmi, měla je moc ráda, a já s ní často vyrážela na lov lidí. Ostatně, ani nevíte, jak zajímavé bylo lovit lidi a chytat jejich krev, která potom přišla do kojeneckých lahví. Ale Lestat? Ten byl z dětí až ujetě nadšený. A mně se to samozřejmě vůbec nelíbilo. Jestli jste četli knihu, asi víte, jak místy až pedofilsky byl popisován jeho vztah k malým obětem. A toto navíc ani nebyly oběti.
Řeknu vám, docela dlouho mě bavilo stát u dveří jako výhružná socha a propalovat ho pohledem vždy, když se k dětem přiblížil, dokud se naštvaně nezeptal "Co zas?" a nezmizel. Navíc jsem to považovala za nejbezpečnější. Nechtěla jsem, aby se k nim vůbec přibližoval. Když pro nic jiného, jeho způsob života se mi nelíbil a nechtěla jsem, ať ho na ně přenese.
Ale jednou už mě Lestatovo chování opravdu naštvalo nad únosnou mez. Chvíli to vypadalo, že snad obě děti zakousne a ještě se tomu bude smát, takže jsem nás sbalila a odešla. Nebylo to zrovna moc snadné. Obětí bylo pořád dost, ale kde se schovávat? Naštěstí to tu nefungovalo úplně jako v Interview a stačilo, když jsme přes den zalezli někam, kam nesvítilo slunce. Ale přesto jsme jen těžko hledali, kde žít.
Navíc děti stárly hodně rychle. Za chvíli byly z miminek stejně staré děti jako Claudie a brzy ještě starší. Tehdy jsme se tedy nakonec vrátili domů. Doufala jsem, že teď už se Lestatovi dokáží ubránit. A že se od něj ani nenechají zkazit. Samozřejmě jsme se nevyhnuli jeho pošklebkům, ale dál jsem ho absolutně ignorovala. S tím, jak jsem se k němu chovala, jsem opravdu musela vypadat jako zlý, netečný upír.
Pak ale přišla noc, kdy se všechno změnilo.
Občas se stávalo, že když bylo potřeba děti nakrmit a nebyl dostatek krve, dala jsem ji všechnu holčičce. Nevědomky a nechtěla jsem ji upřednostňovat, ale dělala jsem to. Nevím proč. A chlapec si toho samozřejmě všiml. A tu osudovou noc jsme neměli úspěšný lov. Bylo už k ránu, potřeba rychle se nakrmit a zmizet. Jenže děti se dosud z nikoho nenapily. A když se celou noc nenasytily lidské krve, byly úplně ledové a úplně bledé a já se v takových případech vždycky snažila sehnat jim aspoň něco. Aspoň nějakou krev.
Tak jsem chytila jednu černošku a přitáhla ji k nim. Prokousla jsem jí hrdlo (velmi dobře a velmi detailně si pamatuji, jak jsem to v tom snu udělala, dokonce si jasně vybavuji její tepající žílu na krku a to, jak jsem k ní přibližovala svoje ostré a špičaté zuby a poté jak jsem trhala kůži a jak vytryskla krev) a nechala je pít. První opět holčičku a stalo se, že pila, dokud ženu nezabila. A jelikož se mrtvá krev pít nesmí, na chlapce nic nezbylo
Tak se rozhodl, že tohle už nemůže.
Slunce začalo vycházet a my dvě před paprsky utíkaly do domu. Ale on ne.
Zůstal stát na místě, dokud neshořel. Rozhodl se zabít.
To bylo asi úplně nejhorší. Vůbec jsem svoje emoce nevypínala a pamatuji si, že jsem strašně brečela a zuřila. Lestat to komentoval jeho typicky nechutně protivným způsobem a Louis zase jen stál a zúčastněně se díval. A Claudie byla v šoku. Nenáviděla jsem je v tu chvíli všechny. A pak jsem se probudila.
Ač se tedy jedná o poměrně tragický konec, myslím, že průběh toho snu byl prostě úžasný. Být upír bylo zajímavé a svým způsobem zábavné a žít pod jednou střechou s Lestatem byla jedinečná zkušenost.
Žádné komentáře:
Okomentovat