Stephen King - Řbitov zviřátek

Originální název: Pet Semetary

Rok vydání: 1983

Český překlad: 1994

Řbitov zviřátek je další z kousků, které se dočkaly zfilmování a dokonce i druhého filmového pokračování. To ale samozřejmě zdaleka není tak dobré a kromě toho, že druhý díl vybral několik knižních scén, které první nezapracoval, dá se říct, že se jedná o úplný brak. Kniha je na tom docela jinak. Ne úplně, protože hodně protahuje část děje, kdy se ještě horor neodehrává, a hodně dlouho vypráví o vcelku poklidném životě mladé rodiny a jejich obyčejných problémech. Přece ale jinak.

King rodinu Creedových usadil v nevelkém mainském městě, stejně jako drtivou většinu svých postav, a nechal ji přestěhovat se do starého domu na okraji lesa, kousek od zvláštního Řbitova zviřátek, kam děti z města pochovávají domácí mazlíčky. I tato rodina s matkou v domácnosti, otcem učitelem na medicíně a dvěma dětmi své měla, kocoura Winstona Churchilla zvaného Church. A také měla staré a velmi milé sousedy, s nimiž se ihned spřátelila. Dosud vše v naprostém pořádku, snad jen kromě hysterické scény malé Ellie, když si po návštěvě hřbitova uvědomila, že i její kocour by mohl zemřít, a kromě nehody Victora Pascowa, studenta, který zemřel Louisovi pod rukama poté, co ho smetlo auto.

Jenže když odjede Louisova žena s oběma dětmi za svými rodiči, Church vběhne pod kola náklaďáku. Louis si uvědomuje, že pro Ellie by to byla nepředstavitelná ztráta, a když toto pochopí i jeho soused, ukáže mu za řbitovem magické indiánské pohřebiště, kde půda už dávno zkysla a kam vede nebezpečná cesta, jíž člověka provede cosi nadpřirozeného s naprostou jistotou, pokud se tomu oddá. Tak tam Louis s obtížemi kocoura pohřbí a druhý den ho najde zpátky doma. I když si dlouho odmítá tuto možnost přiznat, vstal z mrtvých. Ale nikomu se s tím, co udělal, nesvěří a jeho soused mu jen velmi spoře vysvětluje, jak se o místě dozvěděl a jak několik dětí včetně něj už své mazlíčky v místě pochovalo. Všem se vrátili a všichni se potom začali chovat divně. Byli živí, ale zároveň v nich cosi odumřelo. Už to nebyli oni. A někteří se stali velmi nebezpečnými. Možná to tak mohlo i skončit a to lépe, než doufal. Z kocoura nikdo nedokázal smýt pach hlíny a smrti, k nikomu už nedokázal přilnout, nechtěl si hrát a choval se zle, a tak dokonce i Elliiny city vůči němu ochladly. Jenže jednoho dne kolem projížděl další náklaďák a tentokrát mu vběhl pod kola Gage, Louisův malý syn. 

Je docela s podivem, že si King v této knize vystačil pouze s několika málo postavami a nevěnoval se podrobněji žádné jiné. Ačkoli například proti Misery je to ještě stále dost. Ovšem jinak se svého typického scénáře drží poměrně přesně. Trochu mi to vadí, protože jeho scénář zahrnuje i polovičku knihy, kdy se neděje nic zajímavého, a náhle nahuštěné všechny vypjaté a důležité scény. Možná se mu to dá ale ve světle problematiky zombie, dá-li se tak označit, odpustit. Nepíše však čistě jen o oživlých zvířatech a následně bláhových pokusech přivést zpátky k životu děti, ale hodně do detailu a hodně dlouze také rozbírá pocity hlavní postavy, což je v tomto případě Louis. Především od chvíle, kdy Gage zemře, se hodně vrtá v jeho psychice a umně vykresluje jeho počínající rozpolcení, kdy se o místo rve rozumná a racionální část a část hnaná slepou láskou a touhou po synovi.

Bohužel, i tady občas kazí děj vsuvkou, jíž prozradí příští události. Nejvíc asi dodatkem na konci jedné kapitoly, kde jasně napíše, že "v té době zbývaly Gagovi dva měsíce života". Na druhou stranu se ale rušivý element snaží popřít tím, že tuto stěžejní událost vlastně ani nepopíše. Upozorní na ni, nechá odehrát něco dalšího a najednou je Gage v zavřené rakvi a King se pomocí Louisových vzpomínek propracovává pomalu zpátky spolu s počínajícím šíleným plánem. Tenhle koncept sice dokázal zminimalizovat dopady brzkého prozrazení děje, ale jelikož hlavně na začátku probíhá všechno "normálně", King tam ještě poslouchá plynutí času, a najednou začne skákat tam a zase zpátky, občas mě napadne, že to mohl udělat hned v první kapitole a možná by do sebe všechno zapadlo lépe. Nebo to souvisí s Louisovým postupným šílenstvím a jeho vlastním jednáním, za něž jsem mu při čtení pořád nadávala, a v tom případě je to spíš hodně chytrý tah. Záleží na čtenáři, kterou možnost vybere a jak se k četbě postaví.

A nebo možná ani ne, protože jakmile se něco začne dít, vpadne do děje a vůbec nepřemýšlí nad stylem nebo technikou. Hltá řádky, chce vědět, co bude dál, ačkoli se děsí, že to nejhorší, co ho v souvislosti s pohřebištěm napadá, se doopravdy stane.

Mé hodnocení: