Nadšení z rozmarných pitomostí

Většinou, asi spíš v každém článku, v této rubrice se nachází vypichování něčeho, co se mi na světě nelíbí. Ale nevím, jestli tenhle článek bude taky takový. Mohla bych sice psát, jak se mi nelíbí, že jsou lidé pesimističtí, neumí se radovat z ničeho, natož z drobností, a ani se nechtějí radovat (nemluvím ale o předpubertálních vtípcích pro obveselení a machrování pro obveselení a vůbec dalších jiných pi*ovinách pro obveselení, které se často drží až do výrazně postpubertálního věku, a které v sobě krom otravnosti většinou neobsahují nic zvlášť povznášejícího). Jsou totiž takoví a umí svému okolí dost znepříjemňovat život. Ale já nevím, kolik takových je.

Na rozdíl od bordelářů, kteří vyhazují odpad na louku, zmalovaných gumových panenek, které se pohybují po každém městě, nebo dvounohých oslů, jejichž práci denodenně vídáme, nejsou tak vidět, a pokud je neznáte osobně, nevíte, jestli ti, kdož prochází kolem vás, jsou pesimisté, nebo si život nebarví dobrovolně na černo, umí hodit starosti za hlavu a užívat si, aniž by při tom museli někomu působit jakoukoli újmu či snad pocit, že se přemnožila bakterie debilka obecná.

Já doufám, že takových je dost. Protože já taková jsem a nepochybuji, že tahle má vlastnost tvoří jeden ze zásadních pilířů mojí veselosti, a ačkoli to může způsobit nějaký ten problém, alespoň mě to nežene do depresí a já se cítím o něco lépe.

Jasně, že v minulosti jsem si taky prošla obdobím, kdy jsem váhala, jestli radši nebudu ta vážná, divná v černém, ale nikdy mi to moc dlouho nevydrželo. Vlastně jenom chvilku na základce, a to jen proto, že moje tehdejší nejlepší kamarádka se takovou stala a doteď zůstala. Já ale ne. Vždycky jsem to zalomila ve prospěch humoru a postupně, jak jsem si budovala přechodem na větší školu zraněné sebevědomí, mezi lidmi raději hláškovala a vymýšlela jednu koninu za druhou. A že jich od druháku na střední, kdy jsme si my, u kterých to šlo, našli k sobě ve třídě konečně cesty, bylo požehnaně. I to je cesta k určité pozici. A věřte nebo ne, taková se mezi vrstevníky vybuduje poměrně snáz a je lepší než pavouk.

Ale ať jsem hrála podmračenou upírku nebo naprostého šaška, vždycky jsem uměla mít hroznou radost z naprostých pitomostí. A to je to, co spoustě lidí chybí bez ohledu na jejich finanční situaci.

Nemluvím totiž o obdržení mobilu. To ve mě nevyvolalo prakticky nic. Nebo když jsme si koupili nové auto. A co, tak máme další auto. Funkční věci, které prostě potřebuju, nebo které přichází do módy a postupně si je opatřuje skoro každý, mě neberou, ať jsou sebedražší či sebeluxusnější.

Já byla vždycky nejvíc nadšená, když jsem si koupila novou propisku nebo sešit s barevným obalem, a těšila se, až to použiju. Až s tou propiskou začnu psát, až ten sešit otevřu. Procházet papírnictvím, koukat po těch barevných věcech, které samy za sebe mají hodnotu pár korun, to byl/je ráj. Ty propisky se mě totiž drží dodnes, to musím uznat. Vlastně veškeré psací potřeby. Ke spokojenosti, alespoň několikahodinové, mi stačí nová tužka. A to, upozorňuji důrazně, nejsem žádný sluníčkový typ. Za alternativní, nereálné, ale fanaticky prosazované názory takových hippíků bych kopala do zadnicí a za zdrobněliny vždy a všude nejradši nasazovala provinilcům ostnatý anální kolík.

Možná by se dalo říct, že jsem si to vybudovala tím, že když jsem chodila na základku, v tom městečku tehdy ani nebyl obchod s oblečením, všehovšudy pár potravin, zverimex a právě "Kainc nahoře", což je dosud něco mezi drogerií, papírnictvím a zahradními potřebami, a když člověk neměl na nic dobrého chuť, nešel si po škole koupit v pondělí křečka, ve středu rybičky, ve čtvrtek o volné hodině kočku a příští týden znovu, zabrousil do onoho papírnického regálu. Ale nebude to tak. Abych měla radost, nemusí totiž jít ani o nic nového.

Co takhle vyhrabat z podpostele medvěda a naaranžovat ho za okno? Super! Nebo vyměnit to pitomé modré natahovací prostěradlo, jež se strašně snadno potrhá, pevným bílým, peřiny navléct do jemně růžového povlečení, které s prostěradlem ladí, a provětrat si polštáře? Někomu to přijde jako rutinní výměna ložního prádla. Ale já se neskutečně těším, až si do toho lehnu. A to nemluvím o bezbřehém nadšení z obyčejného vymalování, přemístění kusu nábytku o půl metru stranou, nebo protřídění starých papírů. Prostě ta malá a totálně bezvýznamná změna, kterou to způsobí, mě umí, nevím proč, nadchnout.

A v podstatě to nemusí být ani změna. Stačí i malé vytržení z obvyklého stereotypu. Třeba včera jsem ve vlaku zjistila, že jsou umytá okna a ven je vidět, jako by tam sklo ani nebylo, což jsem půl cesty prostě zírala (ačkoli kdo by při běžném stavu vlakových souprav nezíral), ne že bych to zamračeně přešla - no a co -, a pravé potěšení jsem měla z toho, že jsem se netlačila někde mezi návalem lidí a kufrů, ale měla pro sebe celé to "oddělení" tvořené dvěma lavicemi, roztáhla se po všech čtyřech místech s notebookem, trestními předpisy, sešitem a tužkami a zpracovávala úkol na trestní právo při kodrcání se prosluněnou krajinou. Potom jsem dorazila domů, kde na mě čekala samolepka na víko notebooku, kterou jsem chtěla schovat všechny odřeniny, a od té doby si nemůžu pomoct, pořád noťas zavírám a koukám na ni, protože má vzorek imitující kůži a myslím, že mi krásně ladí. Ňaňaňa, prostě z ní mám radost.

Toho moc velkého větráku si nevšímejte. Původně byl pro můj velký notebook, ale tomu se asi dva týdny po zakoupení rozbil monitor, takže než dám věci do pořádku, používám ho jako podložku. Navíc, kdyby začalo být horko, provětrá mi ruce.

Přijde vám to ujetý, a nebo jste taky ještě nepřišli o schopnost být upřímně rozzáření z malicherností, až blbostí, a užíváte si tak celý den třeba jen díky tomu, že jste si koupili nový skřipec do vlasů nebo nalepili samolepku na počítač? Já jo. Ale nejvíc stejně pořád vedou propisky. A co teprve bombičková pera? V těch bych se mohla hrabat pěkně dlouho, a čím barevnější a hezčí vyberu, tím víc mám chuť s ním psát celý den, i když není co. (V jednom mám například parádní sbírku kuliček z bombiček, což byl svého času obrovský hit a každý v hodinách chrastil perem, pak mám ještě jedno v tuži, nedávno jsem musela dvě vyhodit a mám v plánu koupit si nové.) O nezměrné radosti, kterou jsem pocítila, když jsem konečně stáhla jeden těžko nalezitelný díl kriminálky, už potom snad ani nemá smysl mluvit.

Někomu se to může zdát jako dost slušně ujeté magorství. Ale já bych řekla, že je to dobře. Pesimismem a tím, že budu na všem hledat tu horší stránku, v případě "mých malých radostí", které tu uvádím, si budu dokola říkat, že to vlastně nic není, neznamená, a že tomu vůbec nepotřebuju věnovat pozornost, natož ohledně takové blbiny mít nějakou emoci, si nijak nepomůžu. Maximálně k vráskám, špatné náladě, nasrání lidí kolem, vědomí o tom, že jsem morous, a nakonec k tomu, že se naučím vyjadřovat jen v nadávkách a stížnostech a budu se moci zařadit do zástupu podobných.

O to nestojím.

Je mi sice jasné, že vy všichni takový cvok jako já asi nebudete. Nebudete mít dost těžko definovatelné (hele jak skvěle se dokážu vyhnout popisu) pocity jen z toho, že otevřete v březnu, když vysvitne slunce, okno, nebo nebudete při sezení ve vlaku a pozorování krajiny přemýšlet o tom, jestli vůbec existuje tohle všechno kolem, nebo je to trošku jinak, a ač je neznáte, rozebírat si v hlavě nejrůznější filozofické teorie. No a nebo si nekupujete nové propisky. Ale v tom zástupu ještě doufám nestojíte.

Ale taky po vás samozřejmě nechci, abyste měli jako pomocnice světově proslulého kuchaře orgasmus z toho, že je miska k robotu skleněná. To zase všeho s mírou.

Mimochodem, víte, co jsem si přečetla v novinách? Že nějaký pán s downovým syndromem si otevřel před dvěma lety restauraci, a díky jeho vřelé a přátelské povaze už v ní naměřili 19 tisíc obětí. Takže by mě zajímalo, jestli je novinář blbec, kterému vypadlo j, a nebo ten pán vřele a přátelsky oddělal 19 tisíc návštěvníků.