Veselé historky z natáčení

Nejedná se tedy samozřejmě o historky z natáčení, tedy pokud někdo náhodou nestalkuje a nenatáčí můj život, a vlastně se nejdná ani o historky, ale na názvu nezáleží, důležité je poselství. Kdyby to ovšem nějaké poselství mělo. Prostě si řekněme, že zapomeneme název, jakmile napočítám do tří. Tři.

Mám ráda zimu. Fakt, že jo. Ale nedá se nic dělat, v těchto ještě celkem příjemných, téměř pojarních teplotách jsem nej... trocha-mávání-rukama-a-přemýšlení-proč-ta-moucha-nespadne... střelenější. A také už mě přešla nechutná ospalost a poslední tři dny vstávám v sedm ráno i dřív. Pak stačí vylézt na balkon a člověk je probraný. Ale zase žhnout slunce do oken taky nemusí.

Tak jen abyste věděli, co se kolem mě děje, a že rozhodně nemám v plánu pořád jen myslet na to, že mezinárod odsouvám na příští rok a čeká mě stláskání otázek na správko a šílená klauzura z PEU 2. A taky na to, že v ÚŽP nevím, která bije. Ono totiž hlavně rozhovor s jedním spolužákem člověka dokáže nabít tak netušeným optimismem, že získá dojem, že tenhle ročník rozhodně nikdy nemůže dodělat, ačkoli to samé ten člověk říkal už loni a také jsme se posunuli dál.

Vlastně jsem se rozhodla si tím moc nekazit náladu už o víkendu, kdy se udělalo hezky a já měla radost, že můžu místo bundy začít nosit kabát, který mám ráda, protože je dlouhý, když ho nechám rozeplý, tak kolem mě vlaje, což mám taky ráda, a možná dokonce přijde jeden z těch výjimečných dnů, kdy vytáhnu sukni. Možná. Navíc by co nejdřív mělo přijít ubytovací stipendium, takže jsem se vrhla i na trochu větší utrácení, a to, ač se rozhodně neřadím k těm šíleným, kteří dokáží strávit celý den v obchodě (právě naopak, měla jsem dvě hodiny volna a potřebovala je nějak "utratit" a stejně jsem tam nevydržela déle, než patnáct minut), velmi potěší. Zvlášť, když už jsem si udělala poměrně rozsáhlou mapu knihkupectví a antikvariátů. Potřebuji totiž ještě pořád toho Hobita a návrat z levných knih s knihou duchařských příběhů z předešlých dvou století ho nevynahradí. I když scéna s Joffreym s hlavou na kaši by vynahradila asi úplně všechno.

Mimochodem asi jste si stačili všimnout, že jsem patrně začala sledovat Game of Thrones, ale nebojte. Neobjeví se tu o nich ani slovo. Stejně jako o Grimmovi a nebo Dexterovi. Pokud uznáme, že design není slovo.

O víkendu jsem se tedy takhle krásně naladila. A ani mi nevadilo, že v sobotu trochu pršelo. Pršelo totiž přesně poté, co si bratr půl dne leštil služebního tranzita, což fakt není brouček, ale velká červená kráva. Ach škodolibosti. Ach nebe.

V pondělí potom začala první fáze nakupování. Původní nápad byl jít na Jurský park ve 3D. Nebyl to můj nápad a nakonec jsem to ani nebyla já, kdo ho zavrhnul. Ale když vlastně dokážete odrecitovat půl filmu přesně a půl filmu volnou parafrází a máte platit jen za to, že vám bude špatně z tyranosauřího rozměru navíc, není to zas takový odvaz. Další nápad tedy byl jít do knihkupectví a sehnat Hobita. Po pěti měsících, kdy stále opakuju, že ho potřebuju přečíst.

Nakonec jsem ale zapadla pod náměstím do oblečení, protože mi celkem rychle docházejí trička nositelná do školy. Vinou pračky. Sehnala jsem tedy alespoň černou košili s krátkým rukávem a zjistila, že se mi to nemálo vyplatilo.

Nakupovat jsem totiž šla v jedenáct po první přednášce, a když jsem se ve čtvrt na jednu vyplazila do třetího poschodí, kde sice díky kamenným a velkým prostorám bylo chladněji než venku, ale ne o moc, musela jsem se do té košile rovnou převléct. Propocené bolerko zkrátka nebylo nic, co jsem chtěla mít následující hodinu a půl na sobě za přítomnosti dalších šesti lidí (ano, tak velmi hojná účast byla na náhradní přednášce z minulého týdne). No a taky jsem si pořídila ty duchařské příběhy, z nichž jsem zatím přečetla jen jeden od Scotta.

Hned na to jsem ale zjistila, že bych měla omezit používání počítačových výrazů, nebo alespoň nelézt do komunit, které mě tím kazí. Při probírání právních aspektů umělého oplodnění, zvláště problematiky určení mateřství, jsem totiž opakovaně psala o umělém uploadnění. U Jaxi Taxe by to možná bylo omluvitelné, ouvšem nejsme v Loundyniu. Ale alespoň jsem po velmi dlouhé době viděla zase jednu z bývalých spolužaček. Jedinou ze všech tří předchozích škol, která tu taky studuje.

Potom už to bylo celkem v pohodě, když tedy nepočítám ten docela hluboký škrábanec nad loktem, který jsem si udělala o prádelní koš a který začal hnusně štípat.

Ale hned druhý den, což obvykle bývá úterý, mi přišlo, že někteří lidé umí dělat úžasně rozdílný dojem přesně podle vzdálenosti mezi vámi. Přijde mi totiž, že když jsem, pravda, čtyři měsíce po, ale pořád během jednoho akademického roku, chtěla po přednášce zapsat zápočet do indexu, relativně normální učitel se pro tu chvíli i pro následující seminář proměnil v něco podstatně jiného. Ale i tak bych k němu na zkoušku nešla, lidi moc zažraní do svého předmětu jsou na zkoušku nebezpeční.

Po téhle přednášce pak byla ještě jedna, kde nás sedělo sedm, ale kde nemám tušení, co se dělo, neboť jsem připisovala TATB. Už se, přísahám, blížím ke konci, a třicet kapitol to snad nepřesáhne.

A pak jsem jela nahoru do jiné budovy. Tramvají. A na nástupišti jsem zase zírala.

Čekala jsem na tu mou, ale mezitím přijelo ještě jiné číslo, z kterého vystoupilo několik lidí. Mezi nimi i nějaká žena s malou, tak tříletou holčičkou. A já tam tak stála pod střechou v rozevlátém kabátu s rozevlátým páskem, který mi v nezavázaném stavu sahá ke kolenům, ta holčička se natáhla, a jen tak mimochodem švihla jedním koncem toho mého pásku, a šla dál. Proč ne, no. Děti. Rozhodně nepříjemnější chvíle se odehrála o pár minut později kvůli důchodci. Tedy důchodkyni. A nebo možná to bylo kvůli řidiči?

Chtěla jsem vystoupit na jedné ze zastávek, která není žádným uzlem, a proto se tam nestojí dlouho. Jenže ze dveří, z kterých jsem chtěla vyskočit, se ven také soukala nějaká stará paní o berlích. Dveře na druhé straně byly zase zablokované, protože schody ucpalo několik slečinek s balakrylovým obličejem, minisukněmi do půl zadku a na jehlách vysokých tak, že jsem dlouho odolávala pokušení podkopnout je aspoň jedné. Nezbývalo tedy, než čekat.

Paní konečně sešla na chodník a za ní chtěl vyskočit nějaký kluk a já a další kluk čekal venku, protože chtěl nastoupit. Jenže sotva se ta paní dotkla chodníku, řidič začal zavírat dveře absolutně bez ohledu na to, že mu tam čekají lidi na nástup a dokonce i na výstup. No, jsem ráda, že mi nezničil ani nezašpinil rukáv kabátu.

Mimochodem, tohle by ještě šlo, ale pravidelně vídám to, že nastupuji na konečné, v tomhle případě tedy startovné, do tramvaje, přímo proti ní je zastávka autobusu, ten autobus tam přijede, z něj vyběhnou lidi a běží k té tramvaji, ale řidič zapípá a odjede jim před nosem. Pravidelně. Tomu už fakt říkám sviňárna.

Nebylo to moc veselé, že? A nebyly to historky. Nojo, neptejte se mě na nic, co jsme ještě neprobírali. A nezapomeňte. Na internetu jsou ženy muži, muži děti, děti agenti FBI a nikdo nepozná, že jste kočka.