Pro mě maj jen pozitiva

"Tak co, jak to tam vypadá u vás? To teda nevim, jestli dojedeš do školy. Tady je to nooo jako vždycky. Ten má potok v garáži, všichni maj ve sklepě vodu, jenom já tam nemám ani uhlí! Musim si pro nějaký poslat."

Aneb epický telefonát s babičkou.

Povodně. Povodně jsou voda, která se objeví tam, kde nemá. A to už se tu stalo mockrát. Třeba minulý týden, když se nám uvolnil odpad pod dřezem.

Nicméně si kromě této veselé povodně, která donutila nejmenovaného člověka uklidit polici pod odpadem, jen matně vybavuji jediný případ, kdy se voda objevila i u našeho domu. Byla jsem malá. Je to asi určitě víc, než patnáct let. Stáli jsme v ložnici, dívali se ven a všude bylo modro. Voda nám sahala skoro až k hornímu rámu okna. Jasně jsem viděla tu vlnící se hladinu za okenním sklem.

Jelikož náš dům je na kopci, kolem není žádná řeka ani potok a ložnice je v patře, je to přirozeně blbost. Jsou to zkreslené dětské vzpomínky kombinované s fantazií. Takhle pracují noviny. Ale je to jediná velká potopa, kterou pamatuji až u nás.

Další pořádnější dílo se strhlo (a následně postavilo) v roce 2002.

Tehdy už jsem chodila na druhý stupeň a byla jsem ráda, že nám řeka, která protéká těsně u školy, zlikvidovala tělocvičnu. Vlastně při každém zvednutí hladiny jsme pořádali divoké indiánské dešťové tance, aby byla tělocvična vyplavena. Tělocvik jsem ráda neměla. Ale už jen jednou jsme měli stejné štěstí. Navíc to moc platné nebylo, dokud to šlo, tahali nás na hřiště, které vysychalo podstatně rychleji. Ale alespoň jsme nemohli dělat žádnou gymnastiku, kterou jsem nenáviděla úplně nejvíc. Ostatně, větší sranda bylo vypálené IT vybavení ve čtvrťáku, díky čemuž jsme z praktických maturit měli kabaret. Sice se to moc nerýmuje, ale tehdy to sedlo víc, než "Máj, pojedem v háj."

Taky si pamatuju, že byl v tom dvoutisícátém druhém roce rozbitý a roztopený severní konec naší vsi, jako vždycky, když se vylije řeka, ale protože my bydlíme na tom druhém, nijak moc mě to nebralo. Jen snad bylo zlé, že se šlo těžko dostávat do jediného většího nejbližšího města v okolí na nákup. V určité vlně se tam totiž prostě dostat nešlo. Měla jsem tehdy takové hezké nové boty a bylo mi líto, že je můžu ukazovat tak maximálně doma v obýváku. Zkrátka "To bylo ale vzrrrůšo, co?"

Další ošklivější povodeň přišla o pár let později, když už jsem byla na střední. Rok si nepamatuju, ale dvojku a dvě nuly na začátku má. Asi devět? Zase to bylo v létě a zase s nástupem do školy a nebo těsně před koncem. To si taky nejsem moc jistá. Tehdy to zase odnesl severní konec, protože tudy protéká jak potok, tak řeka, tehdy nás hasiči vytáhli v půl páté z postele, protože potřebovali urychleně nakoupit vybavení (teda ne mě, ale ten protivnej zvonek mě vzbudil), z domu jedné kamarádky, která bydlí v bývalém mlýně, se stalo jezero a byl tam vrtulník (nebo to bylo při té předchozí?), ale tehdy to už nemohlo zlikvidovat tělocvičnu, kterážto stála pod zámkem na šíleném krpálu, a kam se voda jen horko těžko dostane. Znovu jsem tedy jen sledovala z pohodlí a sucha domova, jak to pokračuje na jiných místech, a občas si urvala ve třídě kousek pozornosti jako zpravodaj, když se třídní rozhodla nevěnovat pozornost opakování při PEKu. I tehdy jsem ale víceméně pracovala jako noviny, protože jsem vlastně jen předpokládala, co se děje.

No a letos to není jinak. Vlastně letos malá změna nastává. Ale taky je pro mě pozitivní.

Dřív jsem do školy dojížděla také, ale nejdřív jen asi tři minuty vlakem, potom deset minut vlakem a v obou případech, když vlak nejel, odvezli mě autem. A nebo jsem mohla dopajdat na autobus za vesnicí. Což jsem ve čtvrťáku stejně musela dělat, protože vlak posunuli na nekřesťanskou, nehinduistickou, nemuslimskou a nemormonskou brzkou hodinu. Teď ale, v pondělí, jsem potřebovala do školy a opět vlakem. Příští týden mám zkoušku, ale u někoho jiného, než jsem napsala zápočet, takže jsem potřebovala ten zápočet ještě vést v indexu. PPI. Pitomý papírový index. A protože se tam nemůžu táhnout pokaždé, když se ten člověk objeví na fakultě, chtěla jsem dát PPI do kanceláře.

Naše lokálka jela v pohodě. Zaslechla jsem, že některé lokality, kterými projížděla, pod vodou jsou, ale jela. Dokonce i o víkendu jsem z otevřeného okna slyšela, jak vlaky projíždí na čas, maximálně s desetiminutovým zpožděním. Následně jsem ale měla čekat hodinu na rychlík, jelikož ten odjíždí ze Strakonic každou lichou, ale lokálka, kterou jsem jela, tam jako tahle jediná doráží v sudou. Prostě jsem dojela někdy před osmou a odjížděj jsem měla v 8:52. Samozřejmě se třemi výlukami před Strakonicemi jsem počítala s dalším zpožděním. Nevěděla jsem ale, že to zpoždění se táhne dvě hodiny a dvacet minut. Dvacet minut poté se tak ozvalo hlášení, že zpožděný rychlík do Plzně bude odjíždět. Ten rychlík, který měl odjíždět o dvě hodiny dříve. Tudíž jsem v 8:20 stihla vlak, který odjíždí v 6:52. Lidi nadávali, ale pro mě to bylo fajn! Mně letošní povodně ušetřily celou hodinu čekání, což znamená, že na katedru jsem dorazila ještě v dopoledních úředních hodinách, nemusela jsem čekat přes oběd, odevzdala, došla do copycentra a obratem zase odjela domů. A kromě toho, že řeka vypadala, jako by pivovary zahájily stávku a pustily zásoby na svobodu, nic zvláštního jsem neviděla.

Některé lokace jsou prostě pro určité situace lepší než jiné.

Co z toho tedy plyne? Mně povodně paradoxně udělaly radost. Mně se ty zatopené louky, zatopená pole, neprůjezdné silnice a vytopené domy netýkají. V tom mám štěstí. Takže všechny povodně jsou pro mě v podstatě jen "zprávy ze světa" a "už zase prší". Snad jen strejda má zase v garáži vodu, ale ten ji tam má každý rok a navíc má bráchu hasiče. My maximálně vylíváme vodu z květináčů. Ale i to je huš, když už ani neprší. Dokonce tu chvílemi svítí slunce.

Jo aaa... zkuste nemyslet na žádné materiální aspekty velké vody, nemyslete na škody, na peníze a ani na zranění. Prostě vydechněte a dívejte se na ty obrovské zalité plochy. No nemá to něco do sebe? Navíc, všichni tady máme jistotu, že ta voda opadne. Ale co takhle zvedající se hladina na pobřeží? Kde jim ta voda třeba na tisíc let opadnout nemá?

Článek na téma Povodně