Psycho prostě existuje

Já tedy přesně nevím, jak tohle pojmenovat. Telepatie asi ne, sugesce asi taky ne, zprdeleklika možná. Ale vím jedno jistě. To, co si budete říkat před zkouškou, vás prostě ovlivní. A to tak, že moc.

Předminulý týden jsem dělala zkoušku ze správního práva. Byly otázky, u kterých jsem si byla celkem jistá, pak otázky, u kterých jsem neměla páru, o čem mluvit déle než patnáct vteřin. Ale věděla jsem, že takové orgány obcí a krajů se mi strašně motají dohromady a jejich pravomoce už vůbec nedávám. A pořád jsem si to před zkouškou připomínala.

A co?

Samozřejmě, že jsem si je vytáhla. Ale dobrý, nějak jsem to vykoktala a dostala jsem dvojku. Asi vždycky působím na učitele dostatečně zoufale na to, aby mi ten můj chabý výkon uznali.

Jenže pozor.

Ve středu jsem dělala zkoušku z práva EU. Ta byla horší. První část otázek, prvních 28, jsem docela uměla. Minimálně jsem k nim mohla mluvit tak... pět minut ke každé. Což díky přesahu do jiných stačilo. Druhou část, druhých 22, jsem neuměla skoro vůbec. A především poslední tři vražedné o shengenu a ústavních nálezech k Lisabonu.

A tentokrát jsem změnila taktiku.

Celou dobu před zkouškou jsem všechny kolem sebe krmila tím, že poslední tři otázky neexistují a že já si vytáhnu některou ze žalob k ESD. Protože ty jsem uměla nejlépe. Tohle jsem vážně všem pořád opakovala. Oni by vám to potvrdili. Smáli se tomu, ale asi jsem jim s tím lezla na nervy. A taky jsem těsně předtím, než jsem šla na řadu, konzultovala ještě otázku o pohybu osob ze třetích zemí.

Pak přišlo zkoušení.

Sedla jsem si na židli, vytáhla jsem si otázku a co myslíte, že tam bylo? Žaloba na nečinnost a pohyb osob ze třetích zemí.

Takže TAKHLE SE NA TO MUSÍ!

Pokud jste z některé otázky zoufalí, přesvědčte sami sebe, že neexistuje. A nevytáhnete si ji. Navíc si nic ani vzdáleně příbuzného těm třem hororům nevytáhly ani dvě kolegyně, do kterých jsem to hustila. A samozřejmě to bylo za jedna. Taky v tom hrálo roli štěstí na zkoušející, která je vážně úžasná a oblíbená, ale to s tím losem nebude jen náhoda. Minimálně ta klika čouhající z půlek. Ale pozor, fakt se o tom musíte přesvědčit a nemyslet na ně. Jakmile na ně myslet začnete, zákeřně vám skočí do ruky, i kdyby vám čouhaly kliky tři!

Jinak jsem se taky ve čtvrtek odstěhovala z koleje. Bylo vážně peklo zabalit.

To totiž přijdete k večeru po zkoušce a po pozdním obědě z vážně výborné italské restaurace a fakt nemáte chuť balit. Začnete se dívat na seriál, začnete číst knížku a před sebou vidíte jen to, že musíte úplně všechno z celého pokoje, co zbývá, narvat do zavazadel, probrat bordel, zamést, umýt stůl a tak dále. Kdo by to dělal rád? Ale alespoň toho nebylo tolik. Snažila jsem se co nejvíc věcí dostat domů už dřív, abych se netáhla s šíleně těžkou taškou jako loni, kdy jsem ke konci cesty už asi každých deset metrů zastavovala a ruce měla vytahané ke kolenům, a částečně se povedlo. Zvládla jsem ji dopravit na nádraží s minimální ztrátou schopnosti udržet cokoli v přetížené ruce, ale samozřejmě upocená.

A víte, co nechápu? Ty nafrněné estétky v příliš malých tříčtvrtečních riflích s unisexovými sandály na nohou s bílo-nějak pruhovaným trikem (fakt, všechny ho mají), někdy džínovou bundičkou a drnem na hlavě, které se na vás dívají, jako byste právě vylezli z popelnice, a to jen proto, že táhnete narvaný batoh, narvaný bágl, snažíte se udržet kabelku a dovolíte si u toho kašlat na pohupující se nezavázaný pásek kabátu a potit se. Ty jejich pohledy vážně stály za to. Jo a to mě navíc od rána šíleně bolelo koleno a jakmile nějakou chvíli sedím, těžko ho rozhýbávám.

Na druhou stranu, v trolejbuse jsem pak měla docela... "štěstí"? Věděla sem, že s tím báglem budu překážet. Ale když jsem nastoupila, nevědomky jsem ho hodila k nohám revizora, který zrovna sepisoval nachytanou černou pasažérku. Ale protože se k němu nikdo přirozeně nehrnul, ani se nikdo nesnažil prodrat přeze mě dál. A když jsem mu potom pod nos vrazila mobil, aby si opsal kód ze SMS jízdenky, připadala jsem si, jako bych mu tam vrazila odznak. Takovej červenej s houpacím cicmátkovym stylusem. Jo a mimochodem, taky je to poprvé, co jsem revizora v trolejbusu zažila. Už jsem si začínala myslet, že spadají do kategorie "Loch Ness a yetti".

Ve vlaku to pak bylo fajn. Dočetla jsem fungl nový druhý díl Harryho Pottera, zjistila, jak moc jsem z něj po více než deseti letech zapomněla, pověsila v duchu korekturu na šibenici za neustálé omílání slovíčka "všecko všecko všecko všecko", zaznamenala, že Ron alespoň jednou jedinkrát řekl "všechno" a cestou ze zastávky jsem odchytila bratra a těžký bágl mu nekompromisně pověsila na rameno, takže jsem se už ani nenadřela. Ale on docela funěl. Fotbalista. Tshe.

Jo, už to zase moc natahuju. Tak jen zkráceně.

Příští středu mám ještě zkoušku. Na ten předmět nepochybně pojedu ještě v srpnu a stejně to dopadne tak, že si budu zařizovat propustku, abych ho nemusela zapisovat znovu. Já vím, že až se naučím těch, oproti ostatním ubohých, 24 otázek, budu si připadat, jako že to umím. Ale pán doktor je mistr světa amoleta, takže to nepochybně umět nebudu. A je mi to fuk. Víte proč? Protože jsem se vecpala na soudní lékařství. Hula hula hula hula.

Potom, doufám, že až od druhého týdne v červenci, protože ten první vážně potřebuju na školu, mám brigádu, ale odpoledne to tu pojede jako vždy, a navíc se snažím dopsat poslední, fakt po roce a půl už poslední, haleluja, heuréka, kapitolu TATB. A taky jednu kratší novelu na základě písničky, však víte, jako byla novela Potřebuju..., kterou jste nečetli, ale která se líbila na literu. Ou, liter, chci se tam podívat od včerejšího rána, ale po příjezdu domů nešla elektrika a já zapomněla. Ještě, že jste mi to připomněli. A taky mě napadlo pár scén do Rudozlatého Zmijozela, ale kdo ví. Na něj nepospíchám.

Když nad tím tak přemýšlím, taky milujete Medkovo překlad a říkáte si, proč slovenský překladatel, když ho vymýšlel, zrovna jedl sejra? Jiné vysvětlení pro jeho verzi Bradavic fakt nemám.

Teď už se jen budu modlit ó alláh kršna Zeus, aby mi nepřestěhovali nábytek v pokoji, protože dostat ho do takhle vyhovující polohy nebylo snadné a nezajímá mě, jestli by to nové spolubydlící vyhovovalo, protože mně to kurňa vyhovuje.

Asi vše.

Ne, moment, sjetá Debra je masakr.

Vše.