13. 3. 2014

Kalhotama na půl žerdi se zdraví indiáni

Také se vám stává, že vás občas napadne totálně nesmyslná věta? To já si takhle sedím a najednou indiáni. Ale jindy si zase sedím a říkám si, že osa se pohnula. Ta moje, která se vychyluje pomalými krůčky pořád víc od domova, možná i Zemská, ale o tu nejde. Stejně pak přijedete domů a zjistíte, že máte z bratra popelník. Což se samozřejmě stává, když ho olíznou plameny. Tedy nevím, co se přesně stalo a kdy, ale má druhý stupeň (pokud jsou puchýře druhý stupeň) na čele, na bradě, na rtech, tvářích a na ruce, nechodí do školy a vypadá prostě jako popelník. Alespoň se tedy naučí používat balzám na rty. V poněkud drsnější verzi a na celý obličej. A také změní svůj blonďatý účes.

Nemám ráda blonďáky. Hlavně ty, co hrají na ukulele.

Dál musím konstatovat, že sem nepíšu vůbec žádné články a poměrně mě to mrzí. Jenže já nějak nemám o čem. Nejdřív mě dostalo zjištění, že stalkerská dvojice největších pošuků z ročníku narazila i na tenhle blog (ale teď už je mi to jedno, klidně se bavte, vy pokémoni, já vím, že jsem vám ten mail neměla dávat), a potom se mi nechce pouštět do filmových recenzí a pro ty knižní nejprve musím pár věcí přečíst a připomenout si je (a taky projít tu hromadu knížek v přízemí), ale jinak jsem většinou na bytě a přemýšlím, čím se zabavit a nic mě nenapadá, protože moc školy taky nemám. Jenom včera jsem se byla podívat u soudu a docela mě mrzí, že jsem nemohla i dnes, protože to údajně bylo emotivnější, ale určitě půjdu příští týden na vyhlášení rozsudku. A pak znovu místo přednášky na hlavní jednání a klidně zase za čas na další. Je to totiž zajímavý studijní materiál a člověk si z toho odnese dost praktických poznatků.

Třeba za prvé: Není dobré nechat válet horu drobných na dně kabelky, protože justiční stráž se pak u scanneru ušklíbá.
Za druhé: I když je případ mediálně zajímavý, neznamená to, že nebude v malé jednačce, takže je dobré nacpat se před novináře.
Za třetí: Jít k soudu slušně oblečen asi opravdu napadne jen právníka. Novináře nikdy, zainteresované občas.
A za čtvrté: Ventilace není pouze pro ozdobu.
No a potom samozřejmě ještě i pár procesních záležitostí, ale to je vedlejší, a vás by už vůbec nezajímaly. Akorát bych zase slyšela, že mluvím jako Grissom - ne, že bych to slyšela jenom jednou. A na druhou stranu, ne, že by mě nebavil jeho flek.

Další flek. No, na triku toho mám už hodně. Ale mít tam ještě vraždu...

Ale dneska už jsem nebyla ani u projednávání vraždy ani u fleku nebo U Fleků, byla jsem u očního. A pak Pod Zámkem. Právě jsem se vrátila a bolí mě nohy, protože na podpatcích jsem si na svérázné jihočeské chodníky netroufla a z důvodu nepřítomnosti druhých pohodlnějších bot jsem musela obout boty v podstatě zimní, notně prošláplé, ale stálo to za to. Obvykle se u mého očního čeká něco mezi deseti minutami a třemi hodinami, i když jste objednaní, ale mně se poštěstilo jít na řadu hned a hned být i hotová. Ovšem zbytek už jen bavil. Nějaké odečítání dílků u vysokého očního tlaku, co do mě hustí už třetí rok, vyvolává jen úsměv na rtech, nahlížení do snímků očního pozadí, kde vidím jen hezkou duhu, možná tak rozzáří estetickou část mé osobnosti, a že je úplně naprosto v nejlepším pořádku, když už na třetím snímku nerozeznám P, F, E a H, nemá ani smysl komentovat. Myslím, že že brýle "vůbec není potřeba nosit" by konstatoval, i kdybych nerozeznala dodávku od kabrioletu, dokud by to do mě nenapálilo, a já bych neměřila středovou vzdálenost kapoty. Nevím, asi by si potřeboval zopakovat pár učebnic a příruček.

Co napsat příručku, jak se co nejlíp rozloučit? Víš jak, s hračkama, se školou, se životem...

A to ostatně i já a vůbec se mi do toho nechce. Místo obvyklého pondělního úkolu, tedy vyřešit daný příklad, se nám totiž rozhodli uložit nastudovat jednak nějakou vyhlášku federální ještě československé vlády (já ten předmět nechápu ani tak a tohle už je opravdu jako střelit do šrotu) a jednak tři judikáty ke každé výjimce z principu koncentrace řízení, což znamená dvanáct judikátů, a já budu ráda, pokud je vůbec najdu, natož ještě projdu. A pak z toho asi pojdu.
Ale teď to rozhodně dělat nebudu. Něco si pustím, přemýšlím po rozhovoru s kamarádkou, jestli sem nedat nějakou gramatickou rubriku, když názory na to, co mi ve společnosti vadí, tu už mám, a udělám si asi čaj. V nové konvici.

To takhle držím svou malou litrovou rychlovarku a napadá mě, že pro čtyři lidi je to bůh.

A možná mě opět samovolně napadne nějaká totálně nesmyslná a absolutně bezkontextová hláška, která mi buď naskakuje v hlavě na základě jakési psychotické ještě stále potlačované části, nebo na základě švihlého programátora v jiné dimenzi.
Ačkoli navázat na perpetum mobile z 18. století robocopem, tak daleko ještě nejsem.

Bratr týden předtím... možná si hrál na Halea a vzal to moc doslovně.



Žádné komentáře:

Okomentovat