A to myslím smrtelně vážně. Protože stejně, jako šatník po nájezdu mola je samá díra a zničený kousek, knihovna po nájezdu knihomola je samá mezera a zruinovaná díla. A za to bych vraždila, upalovala zaživa, sekala ruce, nohy a další výrůstky a nasazovala španělské boty. Na nos.
Mám ráda knížky. Některé miluju, některé jsou fajn, některé respektuju a některé jsou totální škvár, a všechny mají u mě doma zastoupení. Harryho Pottera a Kroniky Prydainu čtu pořád dokola a nedělalo mi problém koupit, bleskově pročíst a pak to číst ještě dvakrát hned za sebou velmi důkladně. McBaina a Suzukiho si možná ještě někdy přečtu, ale zrovna po hlavě se do toho nehrnu. Zato Interview s upírem už asi znovu otvírat nebudu, i když to špatné není, a Upíří deníky jsem prodala, protože to se pochválit jednoduše nedá, když víte, že Smith je svéprávná a zdravá ženská. A takhle bych mohla zařadit každou jednotlivou knížku, která se na mě jeví z knihovny, a i každou, kterou jsem si stáhla a už vymazala, nebo stále přechovávám a vymazat nehodlám, jako třeba Jurský park. A když k tomu přičtu i všechny, které jsem přelouskala díky výpůjčce z knihovny, není jich zrovna málo (tady zrecenzovaný je jen vzorek). Přesto nejsem knihomol. Jsem možná knihofil, odborně tedy bibliofil, ale určitě ne knihomol.
Mol je totiž takové malé zvířátko, které objekt svého zájmu doslova žere. A jako mol vám sežere kalhoty, knihomol doslova žere knihy, tahá je s sebou všude, mrní se s nimi pod lavicí, rve je do batohu či do kabelky, namáčí je při dlouhých sedánkách do vany, prolévá je kafem a čajem za studených zimních večerů, prosytí je tabákovým kouřem a popelem a pak je ještě zapomene na záchodě přehnuté napůl. A když tohle někdo udělá s mou knihou, jdu do mdlob, protože já si jich nejen vážím, ale jsem až takový fil, že je nesmím mít poničené a viditelné používané. A je to tak, na většině byste nikdy nepoznali, že jsem je už třeba pětkrát četla, a když mám teď půjčit tři knihy s měkkou vazbou jednomu knihomolovi, od nějž jsem si také jednou jednu půjčila, a to ve stavu "prošlo to míchačem krmiva" (čili jsem ji odevzdala v lepším), pomalu už je oplakávám a budu muset vytyčit jasné meze užívání.
Knihomolové totiž knihy berou jako svou potravu, kdežto já jako uměleckou dekoraci s úžasnou vnitřní hodnotou. Čili zaprvé, mé paperbacky nesmí mít zohýbané hřbety. Co zohýbané, nesmí na nich být jediná rýha. Výjimkou jsou ty, které jsem už vyhrabala či dostala poničené, tam se nedá nic dělat. Maximálně je oblepím, aby to drželo rovně, a v jednom případě, kdy jsem vyhrabala Memento s obálkou rovnou odtrženou, vyrobila jsem si vlastní, než to nechat tak ostudně holé a spojené hnědou lepičkou. Maximálně ty hodně objemné s hodně měkkou vazbou se občas odřou. Tak to platí asi až na zákoníky, u těch je mi úplně jedno, co se s nimi stane, ale také v nich přirozeně nevidím žádnou vnitřní hodnotu. Natož takovou, kterou bych chtěla mermomocí přebírat.
Pak jsou knihy s pevnou vazbou, a tam je to snazší. Důležité je pouze nezacházet s nimi tak, aby se otřískaly rohy a hrany. Vím, že existují lidé, kteří při čtení ohýbají i hřbet pevné vazby, ale ty už považuji za extrémní mimoně. No a listy je potřeba snažit se neohýbat a ničím nepolít, což se zase ne vždy perfektně povede. Někdy člověk musí začít nadávat sám sobě, když stránku přešmejkne fialově nalakovaným nehtem, a nebo když u knihy loupe pomeranč. Promiň, Lassie. Ale snažím se a drtivá většina mých miláčků je v podstatě neposkvrněná. Asi jako kdyby si prostitutka pokaždé zaplatila plastiku.
A takhle slušně se chovám ke všem knihám. I k těm, které jsou dle mého názoru totální průjmy, protože ty, pokud se dostanou do mého vlastnictví, pak obratem prodám, a za "kniha vlastně nová, nečtená" dostanu vždycky víc, než za "salát, ale dá se to slepit". Mám jen jednu absolutně zničenou výjimku, již jsem dostala fungl novou, takže to nemůžu na nikoho svádět, a k níž jsem se ještě chovala hrubě knihomolsky, a to je pátý díl Harryho Pottera. Ta kniha je hodně těžká, a když ji čtete a držíte ve vzduchu, tak to vazba nevydrží a začne se rozpadat. Stalo se to hodně lidem a bohužel i mně a pohromadě existuje jen díky štědrým vrstvám izolepy. Docela mě mrzí, jak se tam z "Potterovy police" zmačkaně leskne, ale nedá se nic dělat. Takhle tlustá knížka prostě s takto řešeným obalem moc dohromady nejde a kupovat novou jen kvůli vzhledu... možná jsem fil, ale nejsem blbec. Dobou levných knih s malým l dnešek nazvat rozhodně nelze. A co se týče Hobita s omlácenými rohy skrývanými přebalem, tak za to nemůžu já, ale jeden začínající knihomol, kterému bych ho nejradši omlátila o hlavu. (Mimochodem taky bylo toto u vás na základce účelem existence školních atlasů?)
Proto já knihomol opravdu nejsem, knihy nepožírám, trnu hrůzou, když mám někomu nějakého svého mazlíka půjčit, úzkostlivě při čtení kontroluji hřbety a dštím síru na každého, kdo jim zkřiví jediné písmenko. A stejně tak je to u záložek. Někdy používám obyčejné kousky papíru, v některých už roky lisuji i hadrové kapesníčky, ale někde mám záložky zakoupené spolu s knihou a zkuste mi takovou poničit nebo nedej Žábo ztratit. Joffreyho byste považovali za milého a vychovaného hocha!
Článek na téma Knihomolství
Žádné komentáře:
Okomentovat