11. 4. 2014

Střelba do zad vlastních řad

Dnešní sen začínal na pouti v jednom městečku, kde jsem na pouti nebyla už několik let. Ale v tom snu jsem ji navštívila s tátou a bratry a kupodivu se prostředí ani o píď nezměnilo, pořád jste mohli hádat, zda je rok 2020 či 1998. Vlastně to ale nemá žádnou zvláštní souvislost s následujícími událostmi, protože vůbec netuším, jestli jsem si něco koupila, nebo se na něčem svezla. Nehledě na to, že v tomto městečku ani není na čem, jelikož řetězák mě nebaví, trojka mě vždycky zradila zapínáním (takže jsem asi v 90 % případů jezdila nejištěná vůbec nijak) a na vláček jsem už trochu moc stará. Snad leda autodrom, ale na tom se v největší špičce prostě nevyřádíte.

Takže jsme nějak trávili čas na oné pouti a pak jsme odjeli domů. Já se konečně připojila na internet a odepsala nervní kamarádce, která mě sháněla už asi čtyři hodiny nazpět. A den měl stále pohodově skončit.
Jenže pak se to nějak zvrtlo a můj bratr mě dvakrát střelil do zad.
Nemám nejmenší tušení proč a kde vzal zbraň a asi to nezjistím. Prostě dneska nebudu volat domů "Čau brácha, hele nevíš, proč bys mě mohl chtít zastřelit?", protože by z toho stejně vylezlo leda ty seš debil. A ty kráva. No tak vidíš. A zbraň taky žádnou nemáme, jenom vzduchovku, a ta by nenapáchala napáchanou škodu a navíc vím, že to, čím střílel, byla dvaadvacítka. Já mám totiž oči i vzadu.

Najednou jsem tedy stála na dvoře u auta a čekala na řidiče. Byla jsem zachumlaná v bundě (v době pouti v tom městě je totiž konec července, takže to dá rozum), snažila se moc nehýbat, měla díru v hrudníku a kus olova v zádech. Žádný problém. Ještě jsem se něčemu smála a krom drobného píchání pod klíční kostí byla cesta naprosto pohodlná. I když ano, musím uznat, že se mi nedýchalo zrovna nejlépe.
Ale pozor, nejela jsem do žádné nemocnice. Odvezli mě do soukromé kliniky v nějakých horách, která vypadala trochu jako minizámeček, a otevřel ten nejkrásnější doktor, jakého jsem kdy viděla. Já tu kliniku chci!

Pořád ale nikdo neřešil to, že mým tělem prošly dvě kulky. Stála jsem uprostřed ordinace a bavila se s ním o totálních ptákovinách, jako jsou třeba: "Jo, to nepochybuju, že se tady dětem líbí."
Ale potom konečně přešel k tématu, co mi je, a okamžitě začal připravovat operaci. Ale... to jen kvůli té zaseknuté kulce, protože výstřelový otvor po té první už se mi stihl zatáhnout a téměř vyléčit a on tak měl jen zkontrolovat, že střela nic nepoškodila.
Ehm... kombinovat to, že už bych ráda jela domů, Agenty a Grimma je prostě blbý nápad.


Žádné komentáře:

Okomentovat