3. 7. 2014

Stephen King - Dolores Claiborneová

Originální název: Dolores Claiborne
Rok vydání: 1993
Rok vydání v ČR: 1996

Další z děl Stephena Kinga, po kterém jsem sáhla jako po odměně za poslední zkoušku semestru, není hororem, ač těmi se King proslavil nejvíce. Vlastně není ani napínavým thrillerem, při němž by si čtenář kousal nehty. Nejvíc ze všeho jde o výpověď o nelehkém životě hlavní hrdinky, Dolores Claiborne, která sice obsahuje thrillerové a i vskutku hororové okamžiky, ale kterou stejně bere s nadhledem a je nejvíc ze všeho neveselým ohlédnutím.

Odvíjet se ovšem začíná na úplném konci. Dolores ve svých pětašedesáti letech sedí na policejní stanici a má vysvětlit, proč by policie neměla věřit, že zavraždila svou zaměstnavatelku, starou Veru Donovan. Dolores totiž tvrdí, že i když šlo o starou škatuli, která jí ze služby dělala peklo, v její smrti prsty nemá. Jenže když už je v tom, hodlá policii nadiktovat na magnetofon celý svůj příběh, jenž právě onou smrtí vyvrcholil, a v němž přiznává mnohem horší události než skon na smrt nemocné ženy.

Kromě rozpačitého povídání o jejím seznámení s manželem Joem St. Georgem a povití tří dětí proloženého poznámkami o policistech sedících před ní, které znala ještě jako malé děti, a postřehy ze života ostrovanů, jejích sousedů, postupně vypráví, jak se dostala do služby k Veře a jak s ní prošla od období přísné a puntíčkářské paní vdovy až ke zlé nemohoucí stařeně, která pokud měla zrovna silnější chvilku ve svém mrtvicemi změklém mozku byla ještě navíc zlomyslnou mrchou. To proloží několika příhodami, třeba jak poměrně brutálním zásahem donutila svého manžela, aby ji přestal bít, jak zjišťovala, jaká katastrofa se jí v rodině děla přímo před očima zatímco tvrdě dřela, a především jak se po určité době a několika podrazech rozhodla, že pokud chce zajistit sobě a dětem alespoň nějaký důstojný život, bude se muset svého manžela zbavit. To byla nejdelší část knihy a také nejnapínavější.

Potom se konečně dostala k psychickému stavu staré Very, k jejím vlastním běsům a částečně podobnému osudu, díky němuž ji i přes všechnu nenávist a soukromou válku dokázala neopustit a držet až do konce, a který ji nakonec dohnal až k patě schodiště, kde si i v poslední chvíli vše udělala po svém. Ovšem jak, to neprozradím, stejně jako jestli Dolores Veru opravdu zabila. A navíc to není důležité, protože všechno, co se stalo, už je minulost a Dolores sama se se vším smířila a pochopila, že i ona sama je na konci. Proto svůj příběh odvyprávěla a nechala justici, ať se s tím vypořádá.

A i já byla částečně ráda, že už jsme na konci, když jsem se přes to všechno propracovala. Ne, že by kniha byla špatná. Ale byla velmi zvláštní a King k vyprávění staré ostrovanky, jíž se vzdělání příliš nedostalo a jejíž pusa byla pověstná svou kadencí, přistupoval opravdu velmi realisticky a nebál se vůbec ničeho. Tudíž některé zvlášť delikátní pasáže Doloresina příběhu dohromady s jejími výrazy působily ne příliš... společensky. Za všechno mluví asi nejvíc "hovnový incident". 

Zároveň, i když třeba tohle je víceméně jen nechutné, celé to ukazuje i Kingovu schopnost nejen nesklouzávat k psaní stylem, který by sice použil vypravěč, tedy květnatému a honosnému, ale absolutně nehodnému pojetí knihy, a zároveň docela zvláštní schopnost pracovat se ženou jako hlavní postavou a perfektně se jí dostat nejen do hlavy, ale celou ji naprosto žensky vypracovat tak, jak asi každý muž určitě nedokáže. A on to musel dokázat, protože celá kniha je jeden dlouhý monolog Dolores vedený na stanici a jen sem tam přerušený přímou řečí, kterou ale pořád říká ona sama jako součást vyprávění.

A právě to je na celé knize asi nejvíc fascinující. V podstatě rozebírá asi tři nejdůležitější momenty natažené na většinu stran a proložené shrnutím dalšího období jako úvodu následující scény nebo vysvětlení motivů. Sem tam navíc přeskočí časem stejně, jako se stává lidem, když vypráví, ale tím, jak do celého textu vůbec nezasahuje vypravěč a celý působí naprosto přirozeně a lidově, jsem si na neobvyklou formu, jež mě zpočátku rušila, brzy zvykla a docela si ji i užívala. Nebylo totiž nutné cokoli nějak opisovat nebo naznačovat, nebylo třeba zůstávat korektní, všechno vycházelo z obyčejné ženy a jejích zážitků, jež se víc než ze spokojeného života skládaly z děsů, selhání, vraždy, ponižování a vyrovnávání se s tím vším, což už nakonec muselo ven. A ona to mohla svobodně říct přesně tak, jak chtěla a jak to bylo. Proto se do čtení dá docela snadno ponořit a brzy i jen kroutit hlavou nad vším, co se může stát, když je "doba jiná".


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat