Originální název: Harry Potter and the Goblet of Fire
Rok vydání: 2000
Český překlad: 2002
Čtvrtý díl kouzelnické ságy je v několika ohledech zásadní a nepostradatelný. Jednak v něm začíná celá druhá kouzelnická válka, jednak je první z opravdu dlouhých dílů a jednak se mění autorčin styl. Je mnohem důkladnější, věnuje se detailům, hlavní dobrodružství mnohem více rozpitvává a snaží se přinést na spoustě stránek množství záhad vedoucích k jednomu vyústění. Z toho důvodu, když jsem ho četla poprvé, mě velmi uchvátil. Má totiž prvotřídní "efekt prvního čtení", kdy čtenář hltá stránky, aby se konečně dozvěděl, co měla znamenat ta hromada tajuplných a nepochopitelných scén.
Harry Potter se zde dostává do mnoha svízelných situací. Dostal se na famfrpálové mistrovství světa, které se při oslavách po hře zvrtlo v útok smrtijedů - Voldemortových přívrženců. Měl zvláštní sny, v nichž se mu zjevoval samotný Voldemort. A někdo ho přihlásil do velmi nebezpečného turnaje tří kouzelnických škol. Tedy musel projít třemi složitými úkoly určenými pro mnohem zkušenější kouzelníky, přičemž nikdo nebyl na pochybách, že turnaj je perfektní záminkou pro pokus o jeho vraždu.
Harry tak za pomoci Rona Weasleyho a Hermiony Grangerové vymýšlel způsob, jak sebrat vejce rozzuřenému drakovi, jak se na hodinu ponořit ke dnu hlubokého jezera, jak projít bludištěm plným kouzelných nástrah a jak to všechno přežít. Také se musel vypořádat s vánočním plesem, reportérkou, jež se pro sólokapra neštítí ničeho a jeho si vybrala jako svůj terč, s pomluvami, posměšky, se skrytými nepřáteli a především s podivnými událostmi, kterých si většina jeho spolužáků nevšímala, ale jasně naznačovaly, že se něco vážného děje.
A když se potom jeden z lidí, jimž Harry naprosto věřil, ukázal jako zrádce, když se za celým turnajem skrývala pouze doslova cesta na hřbitov, a když stanul tváří v tvář nejhoršímu černokněžníkovi poslední doby, záleželo jen na jeho odvaze a odhodlání, jestli dokáže zachránit nejen sebe, ale dá šanci i kouzelnickému světu. Protože co mělo přijít, to přišlo, a je na každém, jak se k tomu postaví.
Každý se k tomu postavil trochu jinak. A stejně tak já se postavila zase trochu jinak k této knize teď, když jsem ji po více než deseti letech četla znovu, než jako nadšený "prvočtenář". Předně jsem ráda, že je rozsáhlejší. Umožňuje mi zůstat v kouzelném světě o dost déle, zanořit se do něj o dost hlouběji a poznat mnohem víc. Vynořují se tu další dvě kouzelnické školy se svou tradicí (zmíněna je i třetí - Salemská škola čarodějnic), poodhaluje se práce na mezinárodních vztazích, pomocí famfrpálového mistrovství se zde nabízí širší pohled na celosvětové kouzelnické společenství, přistupují nové postavy a přináší nové a zajímavé poznatky, objevují se nové kouzelné předměty, zkrátka celý svět se rozšiřuje, a to mě baví.
K tomu musím připočíst i vzestup zla, práci nejen s otevřeným bojem, ale i se smrtijedskými špiony, zradou, léčkami, kouzelnickou justicí a odhalením druhé, temné části kouzelnictví. Také zapracování puberťáckých problémů a chování čtrnácti a patnáctiletých kouzelníků, kteří řeší první zamilovanost, rozpaky při zvaní na ples, hlouposti prováděné učitelům (třeba velmi drzé chování Harryho a Rona k profesorce Trelawneyové) i sobě navzájem, a splynutí toho s temnotou a bojem o život. Tentokrát už bez dětského potahu, v němž se spousta věcí ztratí nebo zjemní a v němž není potřeba všechno perfektně spojit dohromady.
Zároveň to ale způsobuje spoustu karambolů, protože čím detailnější svět Rowlingová tvoří, tím více omylů a nesrovnalostí fanoušci nacházejí. Já sama jich našla dost, stejně jako zajímavostí k zamyšlení. Ovšem protože jen poznámky o takových věcech mi vyšly na několik stránek v sešitě na poznámky k vedení blogu (ano, takový opravdu mám a už je skoro plný), o nich se můžete dočíst v rozšířené recenzi >>zde<<.
Obecně ale můžu říct, že i když spousta lidí tvrdí, jak pro ně čtvrtým dílem sága skončila, protože se zvrhla tam, kde se jim nelíbilo, mně se líbí. Ne tolik jako předchozí díl, o moc víc než následující, a zase o něco méně než ty další, ale líbí a rozhodně ho považuji za předěl v Harryho osobnosti. Protože to, co musel prožít, tedy úkoly turnaje, vážná snaha o jeho vraždu, setkání s Voldemortem a nedobrovolná pomoc při jeho návratu, ho muselo poznamenat a jistým způsobem zformovat. Až na těch několik kiksů jsem prostě velmi spokojená.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat