Bastard

Bastard v přeneseném slova smyslu nepochybně má nějakého vnitřního démona, jinak by nebyl bastard. A vnitřního démona měl nepochybně i bastard v slova smyslu původním, už třeba proto, že mu bastard říkali (ukazuju na tebe, Jone Sněhu!). Ale největší bastard je vnitřní démon sám. Bastard, jenž zevnitř užírá a rozežírá, až naprosto zničí. A právě ten mě záludně potkal a začal se činit.

Jmenoval se vir, byl z Tróji a převlékl se za koně, ale nenechte se zmást, mě neoklamal. Byl to démon, který si zalezl do mého notebooku ve chvíli, kdy jsem ho vážně potřebovala, a uvnitř začal řádit. Nejdřív byl nenápadný. Tak nenápadný, že si ho nevšiml ani Avast (i když ne, že Avast by byl nejbystřejší antivir na světě, a zvlášť zadarmo, možná jsem si měla najmout jednookou čarodějnici a vyšlo by to nastejno). Ale jeden den, v pátek to bylo, se rozhodl hned ráno projevit v plné síle.

To jsem zapnula notebook a ten bastard začal skákat sem tam z plochy na modré pozadí a z modrého pozadí na plochu a vypouštět jedno chybové hlášení za druhým. Dovolil mi spustit pouze správce programů, o němž věděl, že s ním zvládnu kulové, všechny rady nalezené na internetu jako vypněte tenhle program a zakažte tamten program byly nápomocné asi jako rada 'Nepoť se, když nechceš smrdět', protože všechny přesvědčil, ať se nevypínají, spustit dle dalších rad nouzový režim bylo taky báječné řešení, které změnilo jen jednu věc, a to tapetu a nápis Nouzový režim, jinak nic, a pokoušet se vytáhnout postup ze zaměstnankyně microsofťáckého helpdesku na telefonu skončilo asi tak, že si z vnitřku notebooku prdnul do mobilu položeného vedle a já tak věčně ztrácela signál a místo skutečné pomoci jsem se jen naučila, jak se slovensky řekne slyšíme se a já vás neslyším.

Takže nezbývalo nic jiného, než se zoufale zvednout, převléct propocené pyžamo za propocenou košili a jet do servisu, aby démona těmi svými tajemnými pohyby prstů nad klávesnicí vyhnali. Problém ale byl, že jsem počítač potřebovala vážně nutně, byl pátek, v servisu všichni kompetentní na dovolené a jediný, kdo tam zbyl, tam naopak byl poslední den. Takže udělat psí oči, jak hrozně neodkladné to je, sice pomohlo alespoň k tomu, že prý kolegu příští týden popožene, ale moc ne k tomu, abych ho dostala zpátky tehdy, kdy jsem si to představovala. A navíc mi bylo tak trochu blbý říkat si o zálohu nastahovaných filmů a dalších ptákovin, takže jsem už očekávala, že mi nezachrání víc než pár článků na Ednu a mé poctivě pirátěné prodloužené verze LOTRa s těžko sehnanými sedícími titulky zmizí do pekelné díry.

Od té doby jsem se musela skoro týden lopotit s mým starým netbookem. A věřte mi, když říkám, že to bylo horší než peklo, v němž měl můj prodloužený LOTR skončit. Protože to je takový křáp, že už za to nestojí ani démonům. Všechno se na něm načítá věčnost, video lze prohlížet jenom na etapy s dlouhými pauzami a otevřít víc než jednu záložku je hodně náročný test trpělivosti. A představivosti, protože představa, jak s ním mlátím o zeď až lítá monitor, nabývala stále zřetelnějších obrysů. Znáte takový ten pocit, kdy se podesáté za den rozezvoní zvonek a vy jen za rudou oponou vidíte, jak se kryt a baterky zběsile kutálí do různých rohů?

K mému velkému překvapení se mi však velký noťas vrátil prakticky v původním stavu s původními dokumenty, protože zbavit se démona z Tróji a obnovit jeho chod nevyžadovalo kompletní reinstal, takže jsem nepřišla o nic a jen si musela znovu pořídit trillian a hledat k němu doplňky. Byla jsem vážně ráda hlavně za články, protože kdyby mi démon sežral připravené eposy o rodu Baratheonů a Starků a já je musela psát znova... to by nebyl dobrý den pro lidstvo.

Jenže démon, nelítostně vypuzený z notebooku, se nedal, potají se svezl zpátky k nám domů a přeskočil mi dovnitř mobilu. Tam sice nerozežíral software, ale okusoval tlačítko zapínání, až ho prakticky ve chvíli, kdy jsem noťas zase držela v ruce, odkousal úplně. Mobilu tedy nešla vypnout obrazovka, což mě tak moc netrápilo, protože dokud jsem doma, můžu ho mít na nabíječce kdykoli, a další den jsem celkem spokojeně žila. Jenže pak jsem ho na tu nabíječku napíchla a ten bastard si zamnul drápečky a udělal něco, co ještě neudělal nikdy a dělat to neměl. Automaticky displej vypnul! Mohla jsem pak na zapínání mačkat jak na protistresovej míček, ale nic platný, obrazovka zůstávala černá, i když mobil fungoval.

A pak, jelikož jsem neměla náladu na vlastnoruční vymítání, protože s omláceným mobilem dávno po záruce, jenž nestál víc jak pět tisíc, to do servisu k odborníkům nemá smysl, rezignovala jsem a vyndala simku. Což znamenalo vyjmout i baterku, tedy mobil vypnout, a s tím, jak jsem zkoušela tlačítko pokořit a zapnout mechanismus pod ním ručně už nejspíš nikdy nespustit.

Za vděk jsem musela vzít mým ještě starším PDA, do něhož simka putovala následně. Je sice od stejné firmy, HTC, na kterou nedám dopustit, jenže vedle toho, že místo o "obyčejný dotykáč" jde o kancelářský kapesní počítač, toho, že místo androida má windows mobile, což mi vlastně nikdy nevyhovovalo, o něco méně interaktivní a méně barevné dotykové prostředí (i když používání stylu místo prstů se mi vždycky zamlouvalo trochu víc - pořád bude ta špičatá tyčka přesnější než můj kulatý ukazovák a ušetří mě nervů u páté opravy slova o třech písmenech), je větší, těžší a s menším displejem, a vedle přece jen několika výhod, jako je dioda blikající při obdržení sms nebo to, že můžu žužlat stylus, který neztratím, protože na něj mám v telefonu otvor, má jednu obrovskou slabinu.

Už před lety si s ním totiž pohrál další démon z mobilového nitra, jenž si říkal mráz. Hrál si s ním celou noc, a i když zůstalo PDA v provozu, strašně rychle se přehřívá. A co si teď řeknete? Ano, ještě k tomu máme venku vedro, v němž se přehřívá všechno. Plus - roky jsem neřešila přesun kontaktů, takže jsem si nevšimla, že je nemám uložené na kartě, ale v mobilu, takže momentálně mám z celého seznamu celé dva kontakty a polovina ostatních je nejspíš už navždy ztracená, protože jde o ten typ lidí, kterým jednou ročně přejete všechno nejlepší.

Takže jsem vážně nebyla vůbec nadšená nebo alespoň klidná... nebo trochu nazlobená. Spíš hrozně nasraná, jelikož mobil HTC mi vyhovoval, měla jsem ho upravený podle sebe a dělal všechno tak, jak jsem potřebovala, kdežto PDA HTC s windowsem z dob, kdy jsem vlastně neměla páru, jak mobilní systém funguje, a vybrala tak ten úplně na palici, dělá mnohem víc, ale skoro nic tak, jak bych potřebovala. A protože moc peněz nemám, tak to fakt potrvá, než si koupím náhradu.

Naštěstí to ale vypadá, že démon libující si ve vnitřku techniky zatím minimálně můj pokoj opustil, protože PDA se mi zatím ani po několika dnech nepřehřívá a baterka v něm drží déle než v mobilu, a jen mě zajímá, kam se schoval (podezřívavě se dívám na třetí notebook, který už jsem dlouho nezkusila spustit, protože mu odcházela grafika...).

Článek na téma: Vnitřní démon