A nebyla to Smrt. V jistém smyslu. Některé kultury ji s ní spojují.
Pamatuje si někdo, jak jsem psala článek o spánkové paralýze, o tom, jak mě ráno občas provází, ale ještě to jde, protože se projevuje jen probuzeným mozkem a spícím tělem, takže se chci podívat kolik je hodin nebo odpovědět na zprávu, ale nemůžu, protože se tělo nehne, a občas se mi dokonce zdá, že jsem fungovala půlku rána, jen abych zjistila, že ne a fakt ještě ležím v posteli? A že je fajn, jak se u mě nevyskytuje další projev paralýzy, který ve středověku často mohl za nařčení z čarodějnictví nebo strach z démonů, a to jsou šílené vize a halucinace? No...
Nejdřív se mi zdála naprostá ptákovina o škole, kde se opět smotalo dohromady prostředí, osazenstvo a styl základky, střední i vysoké. Jen si teď říkám, že mít takovou učitelku i ve skutečnosti, asi ji do pr-acovního úřadu nepošlu, ale narvu jí tam hlavu. Osobně. Nesnesitelná na padesátou, fakt. Ale z toho jsem se nakonec probudila a možná bych to i zapomněla. Nebo ne a ráno bych zase vstávala s divným pocitem po šílených a nepříjemných snech. A to jsem doufala, že přejdou spolu s odevzdáním diplomky... což je už měsíc a stále nic. Ale co. Nakonec to vždycky vyprchá.
Jenže pak se ukázalo, že jsem se neprobrala tak docela. Respektive, byla jsem vzhůru. Vnímala jsem, že ležím ve své posteli, viděla jsem svůj potemnělý pokoj (odhadem bylo něco mezi druhou a čtvrtou ráno, o to děsivější), věděla jsem, že jsem přikrytá peřinou a ležím na zádech. A pak jsem si všimla, že kolem mě roste ještě temnější stín, než je tma. Tady už totiž nikdy není skutečná a neproniknutelná tma od doby, kdy vyměnili nefungující lampu veřejného osvětlení za lampu s takovou intenzitou, že ji museli ukrást z letiště. Takže pokud se mi někdo postaví k posteli, vrhá teprve ty pravé stíny. A teď se jeden rozléval po peřině a po zdech a byl ve tvaru křídel. A pak jsem se podívala nahoru a viděla jsem ji vznášet se nad postelí.
Temnou, černou bytost s obřími ptačími křídly, dravčími spáry na nohou rostoucími z jinak lidského těla s lidskou hlavou, ovšem krom svítících očí v té tmě nerozeznatelnou. Celá se zdála černá a temná stejně jako její peří mohlo být černé. Nebo jsem jen nebyla schopná rozeznat víc. Ale byla tam. U stropu, nehybná a vyčkávající.
Nevím, jestli mi bylo jasné, že to nemůže být skutečnost. Tušila jsem, že možná spím, a teď jsem si jistá, že nejvíc ze všeho připomínala valkýru v maxpayenovské verzi. Ale nezačala jsem šílet strachy nebo leknutím, což bylo ještě divnější, protože obvykle při probuzení uprostřed noci stačí podivný stín vyrobený trikem přehozeným přes židli a musím rozsvěcovat mobil a ujišťovat se, že tam nic není. Na strašidelné věci mě docela užije, po dlouholeté noční historii bych se nikdy neodvážila přehodit "nadpřirozeno" přes palubu jako výmysl. Jenže teď ne. Prostě jako by mě to ani trochu nešokovalo. Vznáší se nade mnou netvor, proč se bát?
Jen jsem se po ní chtěla ohnat a odehnat ji pryč. Strach nebo ne, není příjemné, když nad vámi něco takhle visí. Jenže to nešlo. Vůbec jsem nemohla pohnout rukama. Snažila jsem se, ale nehnuly se ani trošku. Jen jsme na sebe dál zíraly, ona visela nade mnou, já ležela na polštáři, a teprve když se mi konečně povedlo otočit hlavu, celé tělo povolilo a já se probrala definitivně.
Tak tedy proběhl první zážitek kompletní spánkové paralýzy včetně démonských halucinací. Nebo možná taky ne, když mají obvykle lidi děsit, útočit na ně a jediné, co obětem/postiženým paralýzou brání řvát, je, že fyzicky nemůžou, protože je neposlechnou hlasivky. Já se vážně nebála, necítila jsem žádné nebezpečí a ona vážně neútočila. Dívala jsem se na cosi, co mohla být valkýra, ona na mě a pak zmizela. Stejně jako při objevení se prostě vznesla zpátky do stínu plujícího po zdi a pak se ztratila. A kdyby to byla klasická noční můra, kdy mě honí nějaké monstrum, buď bych pak musela něco rozsvítit nebo se přitiskla ke zdi a ani nevykukovala z peřiny, dokud se to neztratí všechno včetně posledních přetrvávajících dojmů. Jenže ani teď, po jejím zmizení, se nedostavil vůbec žádný děs. Vlastně jsem se cítila fajn, převalila se na břicho a znova usnula.
Buď to zase byla nějaká zmršená paralýza, protože opět musím mít něco extra, nebo mě mají jenom démoni rádi a já mám strážnou valkýru.
Žádné komentáře:
Okomentovat