George Orwell - 1984

Originální název: 1984

Rok vydání: 1949

Český překlad: 1991

Tuto knihu zná bezpochyby každý, i kdyby ji nikdy nečetl, minimálně zná principy společnosti v ní popisované, třebaže bez kontextu, a mnoho lidí se také bojí, že je to předpověď budoucnosti a že je to vidět. Já si to nijak zvlášť nemyslím, zdá se mi spíš dost zajímavou extrémnější podobou toho, co už se stalo, a pomocí k utřízení toho, co je důležité. Ale stejně jako každá jiná kniha se dotýká i současnosti. Akorát, že na rozdíl od těch, které ke konci dávají návod a naději, tahle se jí dávno vzdala.

Hlavním hrdinou, zde vlastně doslova, je Wilson Smith, ministerský zaměstnanec, jenž má na starosti přepisování tištěných zpráv tak, aby všechny případy, kdy minulost nesedí se současností (případy, kdy Strana provedla špatný odhad, kdy v médiích vystupoval člověk, jenž byl vaporizován,...) opravil a pozměnil. Jde o ministerstvo pravdy, kde takto přetváří skutečnost a pravdu dělají z toho, jaká lež se zrovna hodí. Dál existuje ministerstvo míru, kde se starají o udržovací válku, a ministerstvo lásky, kde probíhá vyšetřování obyčejných zločinců i lidí, kteří se provinili proti ideologii.

Spáchat ideozločin přitom není těžké. stačí mít vadné myšlenky, zpochybňovat společenský řád, svobodně uvažovat, myslet SI, že něco ve světě nehraje. Udat člověka může úplně kdokoli, protože všichni jsou od malička cvičeni milovat Stranu, nenávidět nepřátele a nemyslet. Takoví, kteří to pochopí a chovají se podle těchto zásad, ovládají doublethink a jsou oddanými členy společnosti, pak fungují ve Straně, kdežto obyčejní, hloupí lidé, kteří jediní mají volnější režim a nejsou tak kontrolováni proto, že jsou považováni skoro až za zvířata, zůstanou hluboko dole v prolétské kategorii. Takto společnost funguje několik desetiletí, pokrok je zastaven, historie přestává existovat, skutečnost může být ohnuta jakkoli, vše je šedé, ničeho není dostatek a pouze nejrovnější z rovných se mají trochu lépe. A nejspíš je to tak stejně na všech ostatních kontinentech, což s nemožností cestovat nikdo nemůže ověřit. Ale všichni jsou v nebezpečí, protože vaporizován, totiž úplně vymazán z existence, může být kdokoli za cokoli. Jakmile se jednou ocitne v hledáčku ideopolicie, má to spočítané. 

Jenže Wilson to nedokáže přijmout. Má pochyby úplně o všem. Často se cítí jako jediný, komu všechno připadá tak absurdní. Začne si dokonce psát deník (zločin), v němž ale mnohem víc než vlastní vzpomínky píše otázky. Převrací celou společnost a snaží se pochopit jak a proč. Nakonec začne zpochybňovat existenci samu, protože když může jedna organizace ovládat současnost i minulost, existují vůbec ještě tyto pojmy? Existuje existence sama, když zítra může být celý svět přesvědčen, že včera vypadala úplně jinak? Když může vědět, že to má vědět, a zároveň zapomenout na změnu? Pod tlakem svých pochyb a všudypřítomné ponurosti se téměř hroutí.

Až mu svitne naděje. Z kolegyně Julie se vyklube stejná pochybovačka. Stranu nenávidí, snaží se ji vyšťavit a podrazit jak může, jen to dělá méně nápadně. A když s Wilsonem začnou spát a vzájemně se vytáhnou z pozice osamocených vyvrhelů k jedincům se skutečnou touhou něco změnit, dostane se jim do rukou Kniha, bible legendárního odbojářského bratrstva. Ve Wilsonovi se naděje vzedme v nečekané síle. Konečně začíná rozumět světu a Straně. Jenže stále nechápe proč. Odpověď na tuto otázku nemůže získat jinde než v místnosti 111 někde hluboko v útrobách ministerstva lásky. A možná nejhorší je, že to věděl od začátku.

A já od začátku věděla, že to nebude příjemné čtení. Už z mého krátkého popisu snad jde pochopit, že nejsilnější pocit, jenž se při čtení dostavuje, je deprese nebo vzteklý smutek. A ne ten způsobený smrtí oblíbené postavy, k níž došlo kvůli hloupé náhodě nebo souhře okolností. Spíš odevzdaný a bezmocný, protože s na hlavu postavenou situací, která tam vládne, se nedá nic dělat, hrdinové a bojovníci jsou pošlapáni, zničeni, zlomeni a alespoň troška světla neprosvítá vůbec nikde. Zároveň nejde o absurdní svět z autorovy fantazie. Jako třeba postapokalyptické náměty plné mimozemšťanů nebo nadpřirozených bytostí. Na stránkách věnovaných Wilsonovým úvahám a později Knize detailně vysvětluje princip Strany a velmi logicky předvádí, proč a jak by se to mohlo stát. A co je třeba udělat, aby to zůstalo navždy. V současnosti navíc při čtení mrazí o to víc, když si člověk na základě minulosti dokáže spoustu zmíněného představit živě, protože hodně ze zásad a činů Strany odpovídalo komunismu a dalším diktátorským režimům, a i popisovaná podoba Velkého bratra se mi v myšlenkách slévala se Stalinem. Jenže to pořád bylo ještě o dost horší.

Nemůžu říct, co mi přišlo na společnosti z "univerza" 1984 nejzrůdnější. Zda ekonomický rozklad a s ním související konec kultury a určité úrovně, nebo zda to byl všeobecný nedostatek vystavěný na udržovací válce, která pravděpodobně ani neprobíhala, jestli plýtvání životy, nebo absence soukromí a svobody, i kdyby jen svobody myšlení nebo svobody se v neděli odpoledne zvednout, vyrazit do lesa a zazpívat si písničku. Nejspíš všechno, a proto jsem si raději knihu nechávala na čekání na nádražích, kde nikdo ani nehledá příjemnou atmosféru, tudíž mu nevadí, když se mu ještě pokazí.

Rozhodně ji ale doporučuji všem, kteří brečí po údajných jistotách a jako své údernické motto mají, že svobody se nenažerete. Protože jak se ukázalo na pouhých několika stránkách, totality taky ne. A ještě o tom nebudete smět... nejen kváknout, ale nebude vás to moci ani napadnout. I kdyby nic jiného, snad každému totiž musí ukázat, jak důležité je myslet. Mít možnost naučit se myslet sám. A právě dokud to někdo dělá sám a nepodléhá jen tomu, co hlásí ti nejzavilejší a nejhlasitější kolem, vítězí.

Mé hodnocení: