19.5.16

D. Bagett, S. E. Klein - Harry Potter & filozofie

Originální název: Harry Potter and Philosophy: If Aristoteles Ran Hogwarts
Rok vydání: 2004
Český překlad: 2009

Vlastně bych spíš měla napsat kromě originálního názvu i původní autory, protože zmínění pánové jsou pouze editoři. Tato kniha je sbírkou úvah a esejí mnoha filozofů, nestojí tak za ní žádný jeden autor a je spojená pouze tématem a myšlenkou podívat se na svět Harryho Pottera z jiné roviny než pouhým vyprávěním příběhu.

Zároveň ale nejde o chaotickou směsku filozofických pojednání. Je rozdělena do čtyř okruhů podle čtyř kolejí a každý se zabývá filozofickými otázkami, které s ní souvisí. V Nebelvíru kupříkladu najdeme rozbory přátelství a odvahy, v Mrzimoru morálky, diskriminace nebo přístupu k technice, ve Zmijozelu ctižádosti a zla a v Havraspáru třeba časoprostoru, identity a osudu. Přesně tak, jako si Nebelvír cení odvahy, Mrzimor píle, Zmijozel ctižádosti a Havraspár inteligence a hloubání.

Tyto okruhy jsou dál rozdělené na kapitoly s vlastní strukturou. Vždy je nejdřív nastíněna nějaká problematika - například přátelství, k ní je vybráno několik příkladů z Harryho Pottera, třeba přátelství hlavního tria, Malfoy a jeho kumpáni a Voldemortovi následovníci, a jejich rozbor. Ten pak dovolí uvedený příklad zevšeobecnit, čímž do hry přivede nějaký filozofický směr, který pak detailněji vyloží a shrne to opět tím, že na něj aplikuje zvolený příklad.

Filozofii to tak dělá snadno pochopitelnou, i když její obecná teorie se třeba zdá složitější, a zajímavou. Vytahuje velmi různorodou problematiku, ať už zrcadlo z Erisedu, kletby, které se nepromíjejí, utajování kouzelnického světa či SPOŽÚS. A i když mě filozofie obecně nebaví, při povinném předmětu dějiny právní filozofie jsem umírala, číst ji aplikovanou na můj oblíbený svět hodně pomohlo. Taky jsem si docela rozšířila obzory a některé kapitoly mě hodně bavily. Třeba kapitola o časoprostoru a problematice kouzelnické přepravy mi přišla celkem srozumitelná a zase mě o něco posunula v chápání času a vesmíru, ač pracovala s teorií relativity, červími dírami a teoriemi časového a bezčasového času. A při rozboru cestování v čase a obracečů času jsem byla vážně nadšená. Nebo kapitola o přátelství byla zajímavá, jen vlastně nepřinášela nic nového. Dala mi ovšem možnost vidět přátelství z jiného pohledu a přemýšlet nad tím, jestli většina lidí náhodou podle zvoleného filozofického směru doopravdy prožívá skutečné přátelství tak, jak by mělo vypadat. 

Jindy jsem s uvedenými závěry nesouhlasila, protože zastávám jiný názor a ten prezentovaný se mi moc nezdál. Především v kapitolách zabývajícími se dobrem a "dobrými lidmi". Což sice je v pořádku, i úvod říká, že pokud má čtenář odlišný názor, pro který má argumenty, je mu to k dobru, ale když se ten můj lišil až moc, začínalo mi to vadit. Hlavně mi vadilo, když se až příliš snažili rozsoudit, zda jsou postavy dobré nebo ne, a že krutě shazovali každou, která není dobrá plně, přičemž ignorovali, že schopný autor nemá žádné postavy "naprosto dobré". A že se tomu věnovali až moc a zbytečně, zatímco přehlíželi lidskou osobnost v zájmu jakési teoretické šablony.

A v některých případech rovnou celý elaborát vychází z pouhého nepochopení, jak ta která věc ve světě Harryho Pottera funguje. Mnohdy se museli k nějaké teorii dostat velkou oklikou, protože Rowlingová toto téma v knihách ani nenaznačuje a zvolená problematika s ním jen může souviset, a to bylo v pořádku. Ale ne, když šli naprosto mimo. To se týká třeba mnoholičného lektvaru - autor eseje zjevně nepochopil, že pouze mění vzhled, a začal do toho plést otázku identity, motání vzpomínek a neuvědomil si, že je to jen jako kdyby si dotyčný namaloval cizí podobu. Ne sice doslova, ale tam jde vážně jen o podobu, otázka identity a osobnosti je tu naprosto zcestná a nedává smysl.

Celkově mě tedy hodně bavilo filozofování o fungování kouzelnického světa ve spolupráci s mudlovským, o zlu a přesvědčení Voldemorta a smrtijedů nebo o některých kletbách a kouzelných předmětech a jejich podstatě. Na druhou stranu mě dost zklamaly kapitoly věnující se osobním vlastnostem, protože vyznívaly jako nepochopení vývoje subjektivní stránky světa a vůbec aplikace na realitu, a mrzí mě, že autoři nepočkali s vydáním ještě dva roky a neměli tak možnost dočíst i zbylé dva díly ságy (tato kniha vyšla po Fénixově řádu). Některou problematiku by pak třeba pojali jinak - hlavně v případě Voldemorta, protože by hodně odstavců padlo, kdyby tehdy tušili jeho celou historii. Nebo ne a stále by jeli podle šablony Sokrata, Platóna a jiných učenců a ignorovali některé okolnosti tak, jako jsem si občas všimla, že dělali, aby teorie stále platila.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat