21. 11. 2016

Vesuv se třese a zkázu nese

Ne, nebojte, nebude to básnička, i když bych asi nějakou vypotila. Bolí mě hlava, třeští mě z ruchu, ze soudu se vyklubalo divadlo s odpolední dohrou a ještě jsme tu včera večer měli hasiče, ač se vlastně nic nestalo, což jsou ideální podmínky pro to, abych vymyslela nějakou hloupou básničku. Jenže on to bude spíš sen, který se mi zdál, a který kupodivu nekončil beznadějí a nevyhnutelnou smrtí. Ač to výbuch sopky dost často znamená.

Z nějakého důvodu jsme totiž měli Vesuv přímo za barákem. Tedy ne úplně přímo, ale měli jsme na něj krásný výhled. Nebydleli jsme v Itálii, nikdo ho nepřestěhoval do ČR, prostě tam náhle byl. Takže jsme měli výhled i na to, jak se sem tam otřásl a jak se z něj kouří, proto nám bylo víc než jasné, že nebude trvat dlouho a kromě kouře začne chrlit i lávu. Tudíž se také ihned začalo mluvit o evakuaci. A jak to všichni známe, nejdřív opravdu jen mluvit. Teprve když dorazil SHIELD, jehož jsem opět byla agentem, započala i realizace, a také, když jsem byla obeznámena s okolím, některými lidmi a hlavně nehořlavá pyrokinetička, protože tohle mé alter-ego z jedné povídky se mi občas do snu promítne a je to pak parádní dobrodrůžo, vzala jsem si celou akci na povel. Nikdo mě sice nepověřil, avšak taky mi nikdo nebránil. Jak to mám ráda.

Hezky po vzoru Titanicu jsem tedy do létajících kabin nápadně připomínajících ty evakuační z dvojky Avengers nahnala spoustu dětí a s drobnými obtížemi ji poslala do vzduchu. Sopka už tehdy začala sem tam vyplivovat i kameny a vážně nebylo času nazbyt, tak jsem do další kabiny naháněla další lidi, tentokrát bez ohledu na věk. Byly docela velké a pojaly jich hodně, ale přesto se nedostavili všichni. Musela jsem proto proběhnout pár domů a shromáždit zbývající obyvatele a asi právě to byla taková smutná část. Někteří se totiž smířili s tím, že jsou moc staří/nemocní/nepotřební na záchranu a že tam zemřou a hrozně se divili, když jsme k nim vpadli a táhli je ven, aby odešli, dokud je čas. Zvláště se mi vybavuje takový smutný, znetvořený pán smířený se svým osudem, kdy na něm jako na nemohoucím nikomu nezáleží. Byl až v šoku, že ho chceme odvézt taky.

Pak ovšem nastal skutečný problém, jelikož čas... nebyl. Došel. Vyšli jsme ven z posledního domu a viděli, jak se sopka až po okraj naplnila magmatem a jak ta horká, ničivá hmota začala pomalu vytékat. Ano, žádný výbuch, žádné zemětřesení, žádná mračna prachu, paradoxně to působilo docela poklidně, ale stěny sopky se začaly rychle pokrývat lávou a bylo zřejmé, že bude pokračovat dál a dál a až nepříjemně brzy spálí místa, kde stojíme. A aby to nebylo zase tak příjemně romantické, alespoň kameny začaly od sopky létat s větší kadencí, takže opravdu nezbývalo, než začít utíkat. SHIELD opět nebyl schopný včas dostat pryč všechny a já se jen rozčilovala nad jejich nekompetentností a nad tím, že tam nezůstanu stát a naposledy kontrolovat okolí jen proto, že je šance, že mě to nespálí, protože mě nespálí ani můj vlastní oheň horký tak, že spálí atmosféru. Taky jsem na někoho ječela, jak si pamatuju, že navíc nehodlám testovat, jestli u lávy to nebude fungovat jinak.

Nakonec jsme ale všechny zachránili, když jsme se na útěku před kamením zaštítili pěkně velkou peřinou, páč peřina přirozeně každý projektil zbrzdí a zastaví, a láva nás nedostihla. Utekli jsme prozřetelně na kopec, kam nedotekla, a v klidu mohli konečně všichni nastoupit do poslední kabiny. Ač už nevím, kam ty kabiny vlastně létaly, jestli jen do dostatečné vzdálenosti nebo... kdo ví, co si Fury vymyslel. V takových snech je totiž ředitel vždycky Fury, Coulson je lepší v akci a s Macem na mě nechoďte. Leda by to byl Tyrell a chtěl mě adoptovat.


Žádné komentáře:

Okomentovat