Nevědomky supertrendy

Dozvěděla jsem se, že jsem strašně cool. A to beze snahy a dokonce bez mého vědomí! Protože vědomě jsem moc cool nebyla. Když jsem četla závěrečnou řeč, poprvé v životě, klepal se mi hlas. A to jsem ani nevnímala veřejnost, vlastně ani obžalované a sotva senát, ale stejně se mi hlas klepal. Ale jsem prej cool. Prý dávám na odiv, jak jsem přijala sama sebe. Jak se nestydím za svůj vzhled. Protože, a to se podržte, protože jsem pihatá.

Jak jsem se totiž dočetla, pihy jsou projev toho, jak jste in, jak ostentativně kašlete na make-up a nestydíte se, jak vypadáte. Říká jedna z mnoha beauty bloggerek, jejíž citaci jsem našla v jednom článku. Dokonce tak moc, že je prý trend si pihy uměle domalovávat nebo rovnou tetovat.

Dřív mě tyhle přirozenost vyzdvihující vlny nezajímaly. O přirozenost v nich nikdy nešlo. Vždycky měly za cíl ne upozornit, že i kdo má na těle tohle, vypadá dobře, ale vyumělkovaně to domalovat na instagramové hvězdy. Což prosím, když vás to baví. Navíc se mě nikdy netýkaly. Obočí si upravuju už asi deset let stejně, takže mě nezajímá spermie nad očima, kult Brežněva ani česání na větvičku, neřeším moc malé ani moc velké oči, takže nepotřebuju čarovat s tužkama, nikdy jsem neměla rovnátka, tudíž ani neřešila barvy a tvary drátků s Hello Kitty či diamanty a podobně. Takže mě opravdu míjely všechny vlny vyzdvihování nedokonalostí jako super trend. Pihatá v obličeji jsem ale od dětství a... vím tak, co je to za blábol.

Tato dáma názorně předvádí, jak se nebojí chodit bez make-upu a je dostatečně sebevědomá, aby nemusela zakrývat své bohaté pihy. Nebo spadla čelem do jednorožčího ejakulátu. Vyberte si.

Uměle si malovat pihy, abych ukázala, jak jsem nad věcí, jak soudit pihy je mimo a jak se nedusím make-upem? Jo, to dává smysl. I když asi jenom vám, kdo si náhle půl hodiny každé ráno tečkujete xicht nebo na něj dokonce plácáte fialový třpytky (mimochodem gratuluju, v létě po odlíčení pihy mít budete, jen inverzní). Já, jako někdo, kdo je opravdu má, si tohle nemyslím. Jako většina lidí si nic zvláštního nemyslí o tom, jak působí, když mají hnědý oči. Něco, co přirozeně máte celý život, a co nijak výrazně nevyčnívá, ne jako znaménko přes půl tváře nebo jen jedna půlka zadku, zkrátka nevnímáte jako něco, co by mohl vnímat někdo jiný.

Ten, kdo má pihy přirozeně, si nepřipadá cool, nepřipadá si kvůli nim sebejistě. Protože nejsou důkazem ničeho z toho. Jsou to jen skvrnky na obličeji, které se kdysi vytvořily, v zimě blednou a v létě tmavnou. Jsou součást vzhledu, popisu člověka, prostě jen jsou. Vzpomínám si třeba na jednu spolužačku ze základky, která měla pih ještě víc než já. Ale taky si vzpomínám, že nám to nepřišlo. Ano, všimnete si toho, když se s daným člověkem seznamujete, jako si všimnete zbytku jeho vzhledu. Ale buď pak dotyčný jde dál a zapomenete, nebo se s ním vídáte a začnete to přehlížet jako začnete přehlížet velikost jeho nosu nebo šířku obličeje. Není to vada potřebující nucenou adoraci, abychom si na ni zvykli. Jediní, kteří do pih mohou rýt, jsou malí fakani. A nejenom, i jinak normální děti. A ti budou rýt i do ukázkové dcery Barbie, když na to přijde. I bez pih. Tak to chodí.

Divte se nebo ne, při pohledu do zrcadla své pihy ani nevidím. Člověk, který je má celý život, doopravdy, nejen namalované, nepotřebuje přesvědčovat svět, že jsou mu jedno. Nevnímá je. Třeba já nikdy make-up nepoužívala, jen pudr, řasenku, rtěnku a tužku. Nikdy mě nenapadlo je schovávat, jako se schovávají pupínky a stroupky. Takže jsem byla módní ikonou, nebo to prostě jen nedává smysl? Jó, vlastně při jedné příležitosti si jich všimnu vždycky. Mám je totiž i ve rtech a na jednom místě, když si nanesu rtěnku, to vypadá, jako bych ujela nebo se mi rozpila. Jinak mě vůbec neovlivňují a nepotřebuji se o nich jakkoli vyjadřovat.

Asi chápu samotnou práci s nimi. Je to stejné jako si zesvětlovat nebo opalovat kůži, jako si barvit vlasy nebo zvětšovat rty. Ze stejného důvodu si někdo může chtít pihy zapudrovat, aby měl jednolitou pleť, a jiný si je nechat vytetovat, fajn, je mi jedno, jak se kdo zdobí. Jenže rozhlašovat, jak jsou pihy (zvlášť ty UMĚLÉ) známkou sebedůvěry a síly ukázat pravou tvář, to je pitomost. Chápala bych to ohledně jizev. Když je člověk má, radši je schovává. Teprve když je začne ukazovat, tak než je sám přestane vnímat, může cítit, jak sebevědomé to od něj je. (Opět ale ne s uměle namalovanými jizvami.) Ale pihy? Jsem cool, in a sebevědomá, že nenosím náhubek, když nemám zářivě bílý zuby? Nebo co? Vážně je nutný za vším hledat extrémní příběh? Co takhle prostě "maluju si pihy, protože se mi to líbí"? To netáhne dost?

Popisek může řvát TAK ZATRACENĚ COOL, stejně to vypadá jako holčička, která si v družině hrála s fixou.

Zdroj obou dívek zde.

Já vím, že to není fér, buzfeed je dávno rakovina mimo realitu, 

ale je to taky jistej zdroj.