Víte, co je dané? Pokud vás čeká týden, kdy musíte v pondělí přichystat obvyklou práci, v úterý vypadnout do Prahy (před šestou ráno, kdo ještě neni mrtvej před šestou ráno?!), ve středu se připravit na obhajobu a čtvrtek a pátek trávit u soudu, tedy nemáte čas některý ze dnů obětovat řešení náhlého problému, rozhodně se objeví problém. A tak se objevil i u mně.
Asi už od čtvrtka jsem vehementně prohlašovala, že musím dopsat rozbor jedné teorie pro Ednu. A přirozeně jsem se na to vrhla v neděli, čili dnes, ráno. Ale vzala jsem to zcela vážně, otevřela jsem soubor, vzala knihu, podle které překládám pojmy z daného universa, a vrhla se na editaci textu (hohó, skoro hotovó!). Respektive jsem hledala, jak přesně je v kánonu přeložené Great Empire of Dawn. A pak jsem to zaslechla. Podivné šramocení. Jako by sebou něco šilo v polstrování židle u stolu, zatímco já se skláněla nad postelí, na které jsem tu nemalou bichli rozevřela. Pak chviličku ticho a zase to šilo. A zase. Napadlo mě, že mi dovnitř oknem vlétl nějaký větší hmyz a motá se kolem, což nebyla povzbudivá myšlenka, ale jelikož jsem si prozřetelně koupila biolit, přežila bych to. Na rozdíl od něj.
Nic u židle ale nelétalo, a až když jsem se na ni pořádně podívala, všimla jsem si loužičky na sedadle. Jako správného fanouška hororů mě nejdřív napadlo, že se mi tam vydělal duch. Ovšem jelikož tohle jsem si z žádného hororu nepamatovala, okamžitě jsem to zavrhla jako podivnou možnost, jak o sobě dát vědět, a konečně se zadívala nahoru na strop. Na třímetrový zvýšený strop, z kterého kapala, a to čím dál rychleji, hnusná voda.
Hned jsem tedy vzala telefon, zavolala na správu domu, že se asi něco děje (asi, možná, třeba ne...), a pod flíček, z něhož kapalo, postavila kýbl. Jenže sotva jsem ukončila hovor, z kapek se stal pramínek a začalo kapat na dalším místě. Přinesla jsem tedy další kýbl. Načež začalo kapat a následně téct na dalším. A dalším. Dalším. Dalším. Za chvíli mi pršelo z půlky stropu, pramínky tekly i po zdi a braly s sebou omítku. V první chvíli, hned poté, co mi ze rtů uniklo "no doprdelééé" a já si uvědomila, že nade mnou asi protéká řeka, takže nepůjde celá pochytat, jsem měla tendenci si pod to sednout a začít se smát. Víte jak, jako cvok. Protože proč ne. Je neděle, člověk se pokusí dodělat pár věcí a užít si flákání než zase přijde nabitý týden, a sousedi z patra se musí pokusit ho vytopit. No, mohlo být hůř. Mohla mi sem rovnou propadnout jejich vana.
 |
| zdroj |
Pak jsem ale usoudila, že nejsem krysa, aby mě vytopili a utopili. Hned jsem tedy jako správný závislák na internetu vypojila a odnesla elektroniku, ke kýblům přidala hrnce a vyrobila tak na podlaze zajímavou a nesourodou mozaiku (pod největším proudem stál kýbl od mopu, a když jsem ho vylévala, byl z půlky plný...), a pak jsem se vydala o patro výš, k předpokládaným viníkům. Podruhé mě přepadl instinkt fanouška hororů a hlavou mi probíhaly scénáře jako že soused si pustil vodu, podřezal si žíly a teď mu to přeteklo, že tam někdo vyvraždil byt a nezavřel kohoutek, nebo že jim tam něco bouchlo. Nenápadně, abychom to necítili.
Jenže bohužel. Pouze mě neformálně přivítalo nezraněné duo hic. Dva chlapi s přízvukem a v trenkách (jenom... a ten přízvuk moc nezahaloval), kteří něco kutili v koupelně, a že prý už vodu zavřeli, tak to bude dobrý. No nebude to dobrý pánové, mně dole furt prší! V neděli! V LOŽNICI! A do toho tam vyskočil kdoví odkud někdo další a nesouvisle na každého vybafnul, jestli nemáme štípačky. Taky vám to začíná připadat tak absurdně surrealistické? Bá-jo.
Mezitím se srážky v ložnici ještě trochu zhoršily, ale voda alespoň zůstala na té půlce, kde nestojí postel. A kde nejsou elektrické zásuvky, které používám. Teprve po několika minutách vše postupně přestalo, hrnce a kýble jsem nahradila ručníky, aby aspoň trochu vysály mokro z koberce, protože slunce mi přímo do okna bohužel svítí jen brzy dopoledne, a teď, po zdárném uvaření čočkovky, ležím a koukám, jak se mokré fleky postupně rozpíjí a vysychají. Jak mi zeď krášlí stopy vodopádu, jenž by se taky hodil do hororu, protože pod ním zřejmě bývala růžová malba, která teď prosvítá, a jak ze stropu mám mapu hranice USA a Kanady. S Velkými jezery.
Mimochodem víte, jak smrdí promáčená omítka? Ne tak jako promáčenej pes, ale stejně je to nic moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat