V Buckinghamském paláci mizí děti a klenoty

Nebo alespoň takový příběh vytvořil můj mozek za oponou spánku. Sem tam vytvoří zajímavý příběh a sem tam hovadinu, a když to zkombinuje, to je teprve něco! Jako se to stalo teď. V Buckinghamském paláci, na královské předvánoční svatbě. A silikonová královna se to všechno pokusila zamést pod koberec!

Ale hezky od začátku. Šlo o královskou rodinu a Buckinghamský palác. Jen to nebyla ta reálná britská královská rodina. Žádná stará královna, žádný William, žádné děti. Spíš víc jako v seriálu Royals, jenže zase ne úplně. Žádný Liam. Jen královna měla blíž tamější postarší, silikonové dámě. Bylo to v zimě a já u nich pracovala jako jedna z organizátorek všech možných akcí. A že se jich sešlo! To totiž nastal čas pravidelného předvánočního vystoupení dětského dramatického sboru, který v mém snu palác vždy pořádal, a královská svatba. Takže svým způsobem taky divadlo. Jen je kuriózní, že nevím čí. Nevím, jestli tam byl princ nebo princezna, koho si měli brát... vím jen, že jsem se jako jedna z asi organizačního týmu na všem podílela.

Což znamenalo spoustu běhání po nekonečných chodbách a schodištích a průchodech a arkádách a sálech a nádvořích. Bez mapy. Bez navigace! Ale dala jsem to. A také kontroly, zda je všechno na svém místě. Čemuž taková královna zrovna moc nepomáhala. Jen si to vemte. Třeba, když se jí nezdálo, že je správně připravený jeden stůl. Že tam prý něco být nemá. Tak se to odneslo a ona pak jen "oh, ale to tam patří, to je tradice". Tak se letělo dát to zpátky... mezi další hromadou sloupů a místností se šíleně vysokými stropy. 

To je ovšem vedlejší. Konečně totiž přišlo ono vystoupení. To dětské. Které sledovala spousta lidí, protože se odehrávalo v obřím sále se stovkami míst. Sotva se dalo dohlédnout na jeviště. Navíc byl kamenný a studený, jako... možná by nejlépe šel popsat jako fakt obří kaple se stupňovitým hledištěm. A obří myslím obří. I na poměry reálného Buckinghamského paláce až moc velká. Spíš... staďák v bradavickém stylu. 

Já přitom stála asi v polovině jak stupňů tak délky u schodiště dolů do chodby spojující sál s palácem. Taky jsem sotva viděla na jeviště, ale ani jsem hru moc nesledovala. Měla jsem dohlížet na postup akce, ne si užívat vystoupení. Ale pak jsem si všimla člena ochranky, který kolem mě tlumeně vyvolával mé jméno a hledal mě. Mé skutečné, české jméno. Aniž by věděl, jak vypadám a kdo ze všech těch lidí kolem mám být zrovna já. Chudák. Tak jsem ho nenechala na holičkách dlouho a nechala se zatáhnout do zákulisí. 

Zavedl mě tedy po schodech do oné chodby a oznámil dvě věci. Takové, že než se pod schodištěm za námi zavřely dveře, které tam poněkud nesmyslně byly, někteří diváci si mohli všimnout mého naprosto zděšeného obličeje. 

První věcí totiž bylo, že se ztratily některé královské klenoty. Proto mě taky hned táhl k trezoru, v němž byly uzamčené a vystavené za vitrínou. Tou druhou, že... se ztratilo nějaké dítě. Konkrétně jeden z malých účinkujících. Tak, uprostřed hry ve všeobecném mumraji. A podle všeho se jen tak nesebral a neodešel. 

Poměrně v šoku jsem se tedy asi zvládla převléct, protože na vystoupení jsem měla hezké bílé šaty, ale v trezoru už najednou kalhoty, a začala se dohadovat s přivolanými bezpečnostními složkami, zde Scotland Yardem. Asi jsem byla důležitá v hierarchii paláce, že jsem to řešila já. Ale zase ne tolik. Ten člen Scotland Yardu totiž nechtěl "dělat ukvapené závěry" ohledně pohřešovaného dítěte, na kterém, zdálo se, mně jako jediné záleží víc než na hloupých klenotech, a mnohem víc se zajímal právě o ně, a když jsem s ním "dojednala", stejné stanovisko zaujala má nadřízená. Že teď dítě řešit nebudou. Jo, asi jsem zase tak moc důležitá nebyla. 

Vzpomínám si ale, že jsme pořád byli blízko sálu a já na mou nadřízenou vyjela, že tohle je přece vážná situace! Dost nahlas, protože se to dost razantně odráželo ozvěnou. Ona mi na to nakvašeně řekla, že fakt umím udrže návštěvníky v klidu, protože to mohli slyšet, tak jsem úmyslně, aby byla ozvěna ještě větší, pronesla, že je teda všechno v pohodě. Takže jsem nebyla zase ani tak nedůležitá, když jsem si mohla dovolit drzý sarkasmus. Ona pak zase, že to není v pohodě, ale že to není tak závažné, jako to dělám. No jistě, tady jen unesli dítě, co já z toho dělám tragédii! 

Já tedy navrhla, ať alespoň po skončení představení a po svatbě, bez ohledu na to, zda se dítě najde nebo ne, jakože v tom snu, kdy člověk často ví věci, které by logicky neměl, jsem věděla, že nenajde, navrhla, aby dočasně zrušili zkoušky souboru, jež taktéž umožňovali v paláci. Asi šlo o nějaký soubor, který s královskou rodinou souvisel, nebo o zajímavý mecenášský zvyk. Ani na to nepřistoupili. 

Netuším proč. Proč byla krádež klenotů závažnější než únos. Chápu, že na něj nechtěli upozorňovat. Přiznat krádež, stane se. Přiznat, že se přímo z paláce plného lidí ztratilo dítě... ne zrovna nejlepší vizitka pro královskou rodinu. Být těmi, kteří vám zašantročí svěřence, to je blbá vizitka i pro sousedy, natož pro královnu. Ale že i policie, pardon, Scotland Yard nad tím mávne rukou?

A jelikož dál ten sen nepokračoval, mám pro vás otázku. Co se asi s tím pohřešovaným klukem stalo a kdo ho unesl?