Záda v pr... ovozu, který je dočasně mimo

Poprvé v mé nedlouhé pracovní kariéře jsem na neschopence. A hned je to taková darda, že si říkám, že musím mít vždycky něco extra. Teda ne, že bych doteď nikdy nebyla nemocná nebo neměla něco extra. Ale znáte to.

Vlastně to začalo nevinně. Nebo spíš nečekaně. V pátek jsem vstávala dřív, abych v sedm stihla autobus, kterým jsem měla dojet na soud konající se po osmé. Krutě brzo, v jiném městě, v situaci, kdy bylo jednání prakticky zbytečné, ale muselo se odehrát. Právě proto, že ale šlo o jednoduchou záležitost, jsem se docela těšila. Navíc byl pátek a víkend skoro tady. Takže jak to tak bývá, nic nevyšlo podle plánu.

To se tak totiž oblékám, znáte to, narovnám si triko a najednou mi někdo zajel dýkou mezi obratle, nebo mě možná, velice přesně střelil. Akorát za mnou stála zeď a žádný asasín, netekla vůbec žádná krev a pro bodnou nebo střelnou ránu jsem na zádech měla podezřelou absenci vstupního otvoru, takže kdo ví. V té vteřině jsem nicméně jela k zemi, zkroutila se jak rapperka na pódiu a už jsem se nedokázala zvednout. Jen v bolestech při každém pohybu horečně přemýšlet, co teď. Shánět číslo na klienta, vydržet v posteli kníkat do osmi a oznámit soudkyni, že šla do práce zbytečně, protože nedokážu dojít ani ke dveřím, natož do soudní síně? Na druhou stranu, tahle věc se úplně zbytečně táhla několik měsíců a všichni, včetně mě, už ji chtěli mít za sebou. Nakonec jsem tedy díky zázraku ve jménu Jebíše byla schopná se doploužit na autobus. 

Nepřála bych vám mě vidět. Ani té soudkyni jsem to nepřála. Sotva učesaná, prakticky nenalíčená, a přestože jsem šla pomalu, bylo to extrémně namáhavé. Takže ještě zpocená a rozlámaná. Navíc s chmurnými myšlenkami na strastiplnou cestu zpátky. Možná ještě o něco strastiplnější, protože nejen, že mě zabolelo každičké poskočení a každičká nerovnost na silnici, v nichž si autobusy i silnice vyloženě libují, nebo že jsem musela překonat rozlámanou opičí dráhu, kterou krumlovští památkáři pojmenovali ulice Latrán a jsou na ni snad ještě hrdí, ale ještě se nám povedlo skoro nabourat, když se přímo na přejezdu osobák před námi rozjel pozdě, autobusák do něj skoro napálil, prudce dupnul na brzdu, všechno letělo dopředu a já měla dojem, že se mi páteř rozskočí. Není tedy divu, že ten den už jsem místo v práci skončila v posteli. Neschopná jít kamkoli.

O víkendu jsem pak využila rodiče s autem a vedle prášků na bolest si koupila novou matraci. Bydlím totiž v nájmu, a jak to v takových předem vybavených případech bývá, postel byla naprosto strašná. Teda ona mi nijak nevadila, dokud mě nebrala záda, ale teď jsem se nakrkla a koupila si novou. Velice příjemnou, skvěle se na ní leží. Teda pokud vás neberou záda. A jelikož jsem pak zůstala většinou v poloze horizontální s očima zavřenýma a spíce oddechujíc, přišlo mi, že bolest ustupuje, já se můžu docela slušně hýbat a že to určitě přejde. S tím přišlo pondělí.

Bolest byla o dost větší. Vyrazila jsem i tak do práce, protože jsem opět měla pracovní pochůzku na ještě komplikovanější instituci (tak krásně vás otrávit umí jenom tam!), a zaklínala se, že se to rozhýbe. Jenže zatímco do kanceláře jsem se úspěšně dobelhala, od usednutí na židli mě začali trpaslíci bodat vidličkama nebo co. Doma mám židli stejnou jako v kanceláři a bylo příjemné na ní sedět. Jenže ta kancelářská je asi zakletá čarodějnicí, které jsme nevyhráli soud, a působila přímo opačně. Ten den už jsem se nenarovnala, na schůzku vyšla jak kdyby mi bylo devadesát, věčně sebou cukala, skoro umřela, když jsem se rozhodla ušetřit si kus cesty MHD a ukázalo se, že vůz aspiruje na titul Kostitřas roku, vracela se jak kdyby mi bylo pětadevadesát a už to nešlo jinak, než se vzdát a v úterý vyrazit k doktorce. Což byla další anabáze.

Má obvoďačka ordinuje v mém trvalém bydlišti, což je o osmdesát kilometrů vedle. Ráno jsem tedy vyrazila vlakem. Heh. Rychlík ještě šel, ale sedět v něm bylo nepříjemně bolestivé. A po hodině vstát a vystupovat bylo kruté. Ještě, že se tak hezky dá sunout uličkou. Lokálka pak byla čistý horor. Rozbolavělá z předchozí jízdy jsem se usadila, teď už mi sezení neulevovalo vůbec, drncalo to jako blázen, strašlivě to rachotilo, protože místo vozů ČD nám tu teď jezdí přestavěné tramvaje, a navíc vystupuji v zastávce na znamení, pro kterou musíme zmáčknout fištrónsky ukryté tlačítko signalizace. Teprve po důkladném školení od starší spolucestující jsem zjistila, že je to totéž na dálku neviditelně označené tlačítko, kterým se otevírají dveře, ale že si musím dát pozor, abych ho důkladně zmáčkla, jinak jen problikne a vlak nezastaví. Jako jí už dvakrát. Bezva.

Naštěstí jsem se ke dveřím a ve správné zastávce z nich nakonec dobelhala, čímž započala další hororová cesta. Od vlakové zastávky k nám totiž vede docela slušný kopec. Obvykle ho vyjdu za... no, lehce přes pět minut. Dnes jsem ho šla skoro patnáct. Navíc se spustil liják se sněhem a než jsem došla domů, měla jsem totálně promáčené boty. Taky proto, že jsem se nemohla narovnat, jsem ani nemohla pořádně hýbat nohama, takže k ledovým nohám a bolesti zad se přidala bolest kotníků a kyčlí, zkrátka mi tělo začalo brutálně dávat najevo, že ježdění a hlavně chození má dost! Že se musím naučit lítat!

Správně jsem tedy usoudila, že jít znovu na vlak a pak štrádovat do ordinace je už nad moje síly. Však jsem taky dorazila domů, zhroutila se na postel a brečela. Přemírou těch krásných pocitů, jako je bolest, únava, frustrace, vztek a nechuť. Naštěstí měla máma pauzu těsně před začátkem ordinačních hodin, takže mě k doktorce hodila. Že jsem skoro hodinu čekala v čekárně na vrzajících sedačkách mi v porovnání s představou, jak se táhnu vlakem a chci umřít, v nejmenším nevadilo. 

V ordinaci to pak šlo ráz naráz. Dvě injekce do zadku, asi podruhé v životě (i tetanovku jsem dostala do ramene!), neschopenka (aktuálně ještě do příštího pátku, to je, co? A i tak na blog dlabu...) a doporučení na rentgen. V té době navíc domů dorazil i táta, takže jsem měla odvoz. I když přejít parkoviště a docupitat v nemocnici na správné oddělení, nebo pak vystát frontu v lékárně, kde robustní paní s kožichem tak huňatým, jak byly mastné její vlasy, nedokáže pochopit, kde je problém, když potřebuje tři balení, oni mají jen jedno, ale jiné nebere, protože tohle je "na akci", byl záhul. Však já nemůžu ani stát, buď jsem v předklonu, nebo mám zaťaté svaly natolik, že mi obě nohy nedosáhnou na zem najednou!

Pak jsem teprve konečně finálně dorazila domů, vzala si léky, které se hezky smíchaly s těmi injekcemi, začala pociťovat, jak mě to celé oblbuje, lehla si do postele a konečně po několika dnech pocítila úlevu a propadání do mimoňlandu. Až natolik, že mě před usnutím napadlo "Hej, mě podezřele bolej záda..."