13. 11. 2020

Jeremy Bates - Paříž: Katakomby

Originální název: The Catacombs
Rok vydání: 2015
Rok vydání v ČR: 2017
Poznámka: Čteno pouze v AJ

I další kniha Jeremyho Batese je ze série fiktivních příběhů odehrávajících se na reálných strašidelných místech světa, tudíž jsem po Aokigahaře věděla, co čekat, a že ani v pařížském podzemí nebudou žádné nadpřirozené děsy, ale pravděpodobně živí záporáci bažící po krvi a kdo ví čem ještě. Ne úplně kvůli tomu se mi ale tato kniha zamlouvala o něco méně.

I teď tu máme skupinu dobrodruhů pouštící se do neznáma a do náruče nečekaného nebezpečí. Ač ne tak docela nečekaného. Milovník a průzkumník katakomb Pascal totiž našel v málo známé chodbě videokameru, která alespoň zvukově zachycovala nejspíš poslední okamžiky jakési vyděšené ženy. Se svou tajnou láskou Danièle, jejím americkým objevem Willem (hlavní vypravěč) a jejím kanadským švagrem Robem, se proto vydají do podzemí, aby zjistili víc a možná našli tělo. A i kdyby nezjistili nic, Pascal a Danièle mají katakomby v malíčku, takže v nejhorším případě očekávají zkrátka výlet, kterým ostatním zprostředkují svou zálibu. 

Také to tak zpočátku vypadá. Sice se objeví pár zádrhelů - například Will zaseknutý v šachtě, emocionální rozbroje hlavně mezi Willem a Pascalem, setkání s bandou neonacistů považujících katakomby za svůj domov, či s podivným Zolanem, ale výprava by se mohla vydařit. Dokonce by tam Will a Danièle mohli začít opravdový vztah. Jenomže pak, jak se dostanou dál a dál od obvyklých tras jiných návštěvníků, a začne je pohlcovat tma, se objeví i onen očekávaný záporák - na první pohled divné mutantí stvůry, které je napadnou a odtáhnou do svého ležení hluboko pod povrchem. 

Katakomby totiž očividně nebyly domovem pouze kostem šesti milionů dávných Pařížanů, cvokům do adrenalinu a pár bláznům s hákovým křížem. Ukázalo se, že skutečným domovem byly po několik generací i jedné šílené rodině, jež se tam původně schovala jako nemálo jiných před válkou a následky německé prohry. A náhodné návštěvníky rozhodně nenechává vyjít ven, aby o nich mohli vyprávět. 

Na rozdíl od Aokigahary se tu "hlavní" konflikt objevil hodně brzy a knihu jde prakticky rozdělit na dvě části. První, bloumání po katakombách, nebyla špatná. Sice se moc nepřibližovala hororu, ovšem napětí zajišťovaly poněkud přízemnější, reálnější okolnosti - zaseknutí Willa, setkávání s jinými návštěvníky, u nichž nikdo dopředu nevěděl, zda nebudou mít nekalé úmysly, a tak trochu chování postav. Danièle totiž až přeháněla své pokusy sbalit Willa Pascalovi pod nosem a tím ho nesmírně dráždila, Rob zase nedokázal udržet zavřenou klapačku plnou hloupých poznámek a Will často uvažoval, že tam vůbec neměl chodit. Jen mě dost nakrklo, že se prakticky všichni museli sjet. Rob alkoholik, Pascal si dal koks, ostatní nezůstali u jediného jointa. V Aokigahaře měly drogy alespoň nějakou zásadní roli, tady byly jen otravnou okolností na pozadí, jako by snad bylo nemyslitelné, že skupina pod 40 někde vydrží nefetovat. 

Druhá část byla boj s podzemní zdeformovanou, incestní rodinou žijící jako zvířata v přesvědčení, že Paříž je od druhé světové neobyvatelná. Což tam opět samo o sobě sedlo, je to dobrý výběr pro konflikt. Ani jedna strana neměla co ztratit, ať udělají cokoli, protože jedné šlo o život a o existenci té druhé svět neměl tušení, takže jim od něj taky nic nehrozilo. A navíc o něm ani nic sami nevěděli. Jediné (lživé) informace měli od svého manipulativního sociopatického vůdce, jediného nezdeformovaného člena rodiny z povrchu, jenž tak dovažoval pro "hlavní hrdiny" primární, primitivní nebezpečí újmy do skutečné hry na kočku a na myš, protože sám vůbec hloupý nebyl. Znamenalo to totiž, že osvobodit se z pout a utíkat nestačilo. Napětí a obavy se teď stupňovaly i potřebou schovávat se, rovněž se snažit manipulovat, nebojovat jen kusem šutru nebo kosti, ale i mozkem. 

Co se mi tedy nezamlouvalo? Že tahle druhá část byla tak strašně dlouhá a pořád se opakovalo to samé dokola. Útěk, srážka, útěk, srážka. Dostanou se do další části, opět je zajmou. Už si myslí, že jsou na dobré cestě, ha, my se objevili přímo před vámi! Pořád dokola stejné překážky, stejné klacky pod nohy, stejné situace. A nejhorší bylo, když se Will a Danièle konečně vynořili z podzemí v muzeu - protože po pár odstavcích se na ně vrhli, zajali je, furt ještě není po všem. Když se "zombíci", jak je Danièle nazývala, objevili v muzeu taky, doslova jsem zajela do židle s úpěním "Znova vy?!" Bylo to už otravné. Akorát osud Katjy, jediné celkem civilizované členky oné "zombie" rodiny, byl dost smutný, protože stačilo trochu víc štěstí a její život by se od základů změnil. Vůbec její postava, její zjištění, že svět nahoře je úplně jiný, než si myslela, zboření všeho, čemu věřila, a marná naděje na nový život, bylo zajímavé. Sice se nenaplnila, ale líbilo se mi prozkoumávat úvahy, jak by taková přeměna vypadala a jestli by ji Katja vůbec zvládla, tedy jestli by pro ni byla tak moc pozitivní, jak se jeví všem, kdo žijí "normálně". 

Celkově tedy jako u Aokigahary mám pocit, že autor zvládl vymyslet fungující charaktery, dynamický postup katakombami bez ohledu na žánr, a velmi přijatelnou řež po zásadním zvratu. Jen to moc natahoval, moc dusil, moc už v nějakých třech čtvrtinách unavoval a drogy si fakt mohl odpustit. Opravdu všichni kolem něj v něčem jedou, nebo co? Nevím. Co vím - nějakou další knihu si od něj klidně přečtu.

Mé hodnocení:



1 komentář:

  1. To zní moc dobře. :) Píšu si na seznam, jelikož teď na tento žánr chuť moc nemám, ale až budu tak se po tom mrknu. :)

    OdpovědětSmazat