Invaze Jiných

Vy už znáte mé sny. Víte, že jsou často praštěné. A když si projdete tuto rubriku, zjistíte, že to zdaleka není jediná invaze a ani zdaleka poprvé, kdy se mi v nich objevili Jiní z Písně ledu a ohně. Sice vzhledem ve své seriálové verzi, ale na tom moc nezáleží. Teď se to stalo znovu. Přitom jsem včera akorát zveřejnila již připravenou recenzi na Tanec s draky a před spaním přečetla úvod druhého svazku Malazské knihy padlých - děsivý a stejně zmatený jako první svazek, nicméně bez souvislosti.

Ve snu jsem pak dál bez souvislosti byla v nespecifikované zemi, do níž se dostali Jiní. Zeď byla prolomena, asi, a oni proudili dál, ať už v jakémkoli světě a v jakémkoli městě. V Západozemí, Untě nebo Šumavských Hošticích. I pro ty svědčilo pár věcí. Akorát je neprovázela zima a sněhová bouře. To často v mých snech neprovází. Vlastně počasí odpovídalo jaru nebo časnému podzimu a já se se skupinou dalších ocitla v jakémsi sadu. 

V patách nám byla armáda mrtvých zotročená Jinými. Kolem nás se vynořily i děti lesa, v této verzi mnohem víc jen děti než lesa, a pod jednou jabloní vyskládaly z kamenů několik těch spirálových obrazců spojených v seriálu s Jinými. Asi pro ně měly být posvátné nebo co. A ono to pomohlo! Mrtví do nich nemohli vkročit! 

Tak se naše skupinka namačkala na jeden obrazec pod jabloní, která právě podezřele připomínala jabloň na babiččině, formálně tedy strejdově zahradě v Hošticích. Ostatně i ta vedle, prostor mezi nimi a odrůda jablek.To nás ale brzy přestalo zajímat, protože se kolem nás mrtví natlačili ze všech stran. Spousty a spousty, které by nás jinak rozsápaly, teď stály v kruzích kolem oněch obrazců a  žádní mrtví zřejmě vážně nemohli dál. Jeden z nich dokonce natáhl ruku, přiblížil ji k neviditelné bariéře, jež nás asi díky obrazcům obklopovala, když zjistil, že ji dál nedostane, zase ruku stáhl a nechápavě si ji prohlížel. S velice živě a upřímně zmateným výrazem v mrtvé tváři. Pochopili však jedno. Že to nepůjde. Že se k nám nedostanou. 

V tu chvíli ale jako by šikovně zapracovala kamera. Rychle se rozjela od nás po davu stejně tak zmatených mrtvých, mezi nimi dozadu, dál dozadu, skrze obří armádu, do čím dál větší temnoty, která postupně vymazávala svět, dál a dál, mrk... a najednou namísto řad mrtvých stáli ve tmě oni. Jiní. Bílí chodci. Pro něž žádná bariéra neexistovala.

Okamžitě nám bylo jasné, že nemá smysl čekat na porážku, a všichni jsme se rozutekli. V tu chvíli to šlo, neboť mrtvá armáda zmizela v onom mrknutí. Neznamenalo to sice žádnou naději, ale nějak je lepší dělat nesmyslné cokoli, než jen čekat, až to přijde. Já zase, jako se mi také stává celkem často, částečně přešla do lucidního snění. Neuvědomovala jsem si, že je to sen, ale zároveň věděla, že to není realita. A vzpomněla si, že v takových případech můžu dělat cokoli, co člověk jinak nedokáže. Třeba velmi vysoko a daleko skákat, a když se jednou odrazím, udržet se ve vzduchu. Zatímco tedy ostatní včetně Jona Sněha zběsile utíkali v podstatě jen do náruče smrti, když se armáda postupně začala přikrádat znovu, já vyskočila a zvláštní kombinací plachtění a letu dokázala korigovat směr a výšku. Vše jsem tedy najednou sledovala shora. Včetně toho, jak jeden z Jiných Jona popadl a někam ho nesl, místo aby ho normálně zabil.

Náhle se ovšem ukázalo, že i on je nějaký rychlý a umí vysoko skákat. Dostal se tak na zemi snadno na mou úroveň a mou rychlost a několikrát mě skoro stáhl dolů. Stoupala jsem proto pořád výš, výš, výš, sledovala masakr na všech stranách, výš, viděla, jak se Jiní neslyšně a neuvěřitelně hbitě pohybují mezi svou armádou, výš, až do mé postele, kde jsem se probudila s pocitem naprosté hrůzy.

Zvláštní přitom je, že tomuto snu předcházelo cosi, co souviselo s pokusem přestavět naši horní garáž/stodolu, a že už se v minulosti bílí chodci objevili, když jsem se ve snu ometala právě tam. Už asi třikrát. Hele, co máte s naší stodolou?