M. C. Corasanti - Mandlovník

Originální název: The Almond Tree

Rok vydání: 2012

Český překlad: 2016

Jak to může vypadat, když palestinská rodina žije svůj obyčejný život s pomerančovým sadem na území, o němž svět najednou rozhodl, že má být Izraelem, tedy že se tam nastěhují Židé, mezi nimiž a Araby vládne zlá krev, tímto krokem ještě rozčeřenější? O tom vypráví příběh Ahmeda Hamida, na začátku dvanáctiletého chlapce, který byl nucen toto období prožít.

Nejprve hrůzu minového pole za domem, kde se jeho sestřička rozletěla na kousky. Poté vystěhování do jednopokojového domu u starého mandlovníku. Poté nespravedlivé uvěznění otce za to, že se spolčil s teroristy v OOP, aniž by se mu během čtrnácti tuhých let ve vězní podařilo prokázat, že je ani nikdy nepotkal. A nakonec život ve stanu, když jim izraelští vojáci kvůli otcově zločinu jejich domek vyhodí do povětří a zabijí další z dětí. To vše, než se Ahmedovi otevře úplně nový svět, když díky svému matematickému nadání vyhraje stipendium na izraelskou univerzitu. Což mu nejen ukáže, jak vypadá život jinde, ale ještě zdůrazní jeho zjištění, jak kvůli světové politice žijí jako zvířata, jak se nikdo nezajímá o jejich lidská práva, a jak zatímco jeho rodina se oprávněně obává každého stínu, stejně jako zbytek Palestinců vytlačovaných z Izraele, noví obyvatelé v oblasti mají vše. Proto mnohé z nich spolu přiměje tato situace k radikalizaci. A bude se s tím muset poprat, stejně jako s výzvami, jimiž bude na univerzitě a později v USA čelit jako Arab.

Přestože na začátku mě tato četba příliš nechytla, nakonec byl právě tohle zážitek. O historii vzniku Izraele toho moc nevím. Ještě méně o Palestině a jejich válce. Mají svůj nový stát, fajn, nikdy jsem to neřešila. Proto teď číst očima malého a pak mladého Palestince, jak pro něj a jeho blízké to fajn není, byl zážitek. Už začátek zasáhl. Smrt Amal na minovém poli. Pak nucené stěhování do barabizny. Pak do stanu. Všudypřítomný strach, násilí, perzekuce. Bití a vězení, ignorace lidských práv. Příšerné podmínky, smrt, úrazy, nutnost, aby dvanáctiletí kluci žijící v podstatě na kusu kartonu místo do školy chodili do příliš těžké práce, aby na tom finančně jejich rodina byla alespoň tak "dobře", že budou jen rok splácet rýži. Zatímco před Izraelem měli vlastní obchod. Na který se teď můžou jen dívat přes plot, jak s ním nakládají Izraelci. Nemožnost s tím něco udělat, protože nenávist, rasismus a okupanti a okupovaní.

Pak obrovský skok, když se Ahmed dostal na univerzitu a poznal nový svět. Díky nezlomnému optimismu otce a novým možnostem začal nahrazovat nenávist snahou najít společnou řeč a nakonec se ze všeho dostal díky vytrvalosti a soustředění na vědu. Ba co víc, změnil život i svému izraelskému profesorovi nenávidějícímu Palestince, když ho dovedl k tomu samému. Tahle část, kdy Ahmed přišel na to, že ne všichni nepřátelé jsou stejní, že spousta z nich nechce být nepřáteli, a že někteří mohou přestat chtít být nepřáteli, když odsunou rozdíly, byla skvělá. Pro mě ani ne tak profesorem, ale Motim, původně šikanérem, nakonec... no, o dost jiným mužem. Dobře představila myšlenku, která vykukuje z celé knihy, ale tady je jasně řečená. Nedělejte to za ně nebo pro ně nebo proti nim z donucení a s nevraživostí, učte je a dělejte to spolu, vzájemně se poznejte a najdete tak mír. Díky tomu pak Ahmed získal život, o jakém sotva mohl jako malý aspoň snít. A i když ke konci se mi nelíbilo, že jen aby měl pokoj, souhlasil se smluveným sňatkem, aniž by o dotyčnou stál, postupně díky oné filozofii změnil život i jí a stali se šťastným párem.

Skvělý kontrast pak byl jeho bratr Abbás, který kvůli absenci vzdělání a ochromujícímu úrazu přišel o šanci vidět věci tak jako Ahmed a naopak nenávisti propadl natolik, že v hlubokém antisemitismu odešel do Gazy. Takže zatímco Ahmed zkoušel aplikovat vyšší ideály na celospolečenské úrovni, Abbás se mu je snažil kořit každodenními drobnostmi protkanými válkou, potřebou jednat teď a tady. A jak se ukázalo, teprve když se oba tyto světy spojily, mohlo se začít něco dít. Teprve, když se poznali a začali pracovat spolu.

Takže je to skvělá kniha o naději, ukazatel možné cesty, i varování, že nemusí nikam vést, a neštítí se toho, že nejistá šance může být lemována hrůzou. Zejména proto, že politika se do knihy moc netahala, nebylo důležité, kdo kde útočí a kdo to oplácí, lidé, o nichž kniha byla, neměli s politikou nic společného, jen museli trpět, dokud nedostali náhodnou a neopakovatelnou šanci. Konkrétně k nim to fér nebylo. A nebýt Ahmedova talentu, ani dál není. Vůbec je to příjemné svědectví, jak je důležité vzdělání, porozumění a hledání toho, co máme společného jako lidi. 

Mé hodnocení: