G. R. R. Martin - Oheň a krev I.

Orignální název: Fire & Blood
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

K tomuto ohromnému a hezky ilustrovanému svazku vlastně není mnoho co říct. Buď totiž znáte svět ságy Píseň ledu a ohně a potom se v něm neztratíte, nebo ho neznáte a v tom případě to není nejlepší způsob, jak se s ním seznámit. Nejedná se o součást ságy, není to ani vyprávění. Je to kronika psaná trochu populárnějším stylem obsahující sem tam dialog, a to velmistrem z universa, nikoli "vypravěčem", takže obsahuje přesně jen to, co sám může vědět a co se mohl dočíst od jiných postav, z pohledu někoho, pro koho je tento svět realitou. Neodhalí cokoli, co autor úmyslně udržuje jako záhadu, na druhou stranu nemá důvod odhalovat ani reálie světa ságy, proto to není ideální pro "nováčka".

Týká se poloviny vlády Targaryenů, od jejich příchodu na Dračí kámen a hlavně od dobývání Západozemí až po převzetí moci Aegonem III. při dosažení jeho plnoletosti. Největší část knihy zabírá dobývání Západozemí, občanská válka tanec draků, nemalou i vláda Jaehaeryse I., když to byl nejdéle vládnoucí král, a mezitím jeho předchůdců Aenyse I. a Maegora I. a jejich střety s církví, a nástupce Viseryse I. a jeho střet s neschopností poradit si s nástupnickou krizí. 

Zároveň to znamená, že všechno, co se v knize stane, už je známo z předchozích děl. Všechny události byly v menším měřítku popsány ve Světě ledu a ohně, v povídkách Synové draka, Mizerný princ a Princezna a královna a pár odkazů je i v sáze. Jen přibývají vedlejší postavy a detaily a některé drobnosti se upravují, což mi i celkem vyhovuje. Kupodivu to totiž není zmatené a přehlcené, protože většina i hodně vedlejších postav má delší roli. A já mám ráda, když se historií proplétají nejen králové, ale když se opakovaně vynořují i ostatní s vlastní úlohou. Včetně nejedné lady, což mi dělá radost - Elissa Farman, Sabitha Frey, Aly Blackwood, Baella a Rhaena, ty stály za to! Popisovaný svět to činí bezpochyby barevnějším. Také se mi líbí, že se různě mezi řádky dá dočíst i o osobnostech těch, kteří jsou v hlavních příbězích zapomenuti, a zhodnotit je ze současného pohledu. Je to i smutné svědectví o tom, že někdo s autismem, ADHD, depresí, poruchami chování či nižším IQ nebo antisociálními tendencemi byl pro ostatní jen problém a často smutně končil. Svědectví, jak krutý svět to vlastně je. 

I když se mi samozřejmě nelíbí, že autor, a teď mluvím o Martinovi, na mnoha místech už příliš nerealisticky přetahuje soustředění na sexualitu. Rozhodl, že fiktivní autor knihy bude sexualitu vnímat negativně, a mnohé události měly sexuální podtext zcela zbytečně. I ze skvělého krále Jaehaeryse tak udělal jen dalšího naprosto mizerného otce a muže, pro něhož je nepředstavitelné, že je žena člověk, a tak, jaké to překvapení, prakticky zničil svou rodinu sám. Tudíž se u něj hranice mezi kritikou západozemské společnosti a propadnutí "rape fantasy" nebezpečně naklání. A také, četla jsem to v originále, kde mohl mrknout do slovníku synonym a nemít za každou druhou větou however. Alespoň ostatní případy opakování frází, což se hodně děje v sáze, znatelně zmírnil. 

Co se ovšem týče historie Západozemí tak, jak ji vymyslel, je určitě perfektně propracovaná, zahrnuje, co by taková kronika měla, nevyhýbá se oživujícím drbům, uvádí, odkud fiktivní autor čerpá, přináší samozřejmě riziko, že něco nezaznamenal správně a že to ovlivnil svým pohledem, ale mně se jeho zdůvodňování, proč to tak podle něj bylo nebo ne, líbí. Zvlášť, když často přiznává, že už se to nikdy zpětně věrně nezjistí. A opět se navíc mezi řádky dá vyčíst, jak to asi mohlo být spíš. Jestli tak existuje nějaká část, jež tam být nemusela, protože je to pořád fiktivní historie a Martin má plnou kontrolou nad jejím obsahem, tak (kromě Jaehaerysova hrozného jednání se svými dcerami) Lysénské jaro. Účast Rogareů na poválečném Západozemí, stálé odbíhání do Lysu a celý konflikt uvnitř Rudé bašty kvůli nim mě moc nebavilo, což je trochu smůla, protože tvořilo rovnou závěr. 

Mé hodnocení: