5.6.19

Flitwick nebo Kratiknot?

A víte, že je Kratiknot napůl skřet? Ne, vážně, skřet? Nezdá se vám, že jsou kouzelníci tak trošinku ouchylní? To máme poloobra, poloskřeta, poloskřítka, a prý můžou mít potomky i s leprikóny a karkulinkami. Proč by to kdo dělal?!
Ale to odbíháme od tématu. Teď nejde o rozmnožovací choutky britského kouzelnického společenství, ale o choutky čistě jazykové. A jazykem se nerozmnožíte.

Zase jsem se totiž tuhle dostala do debaty, zda je vhodné překládat jména postav. Zejména ta jména, která mají o oné postavě něco vyjadřovat a něco znamenají. Hlavně ve fantasy. Protože Josého Fernanda nikdo překládat nepotřebuje. Leda by přeložit jak dopis a poslal nevyplaceně odkud přišel. A nemyslete si, že když často otravuju s češtinou, tak bych cizí jazyk nejradši vymazala od Jablunkova po Aš a proto lobbuju za představivost. Naopak. Nejradši mám k anglickým filmům anglické titulky, od anglicky píšících autorů anglické knihy, a umět i jiný jazyk na čtecí úrovni, je toho víc (třeba ty německý faktury by nebyly takovej problém). Přesto jsem ale pro překlad. Tedy dobře zvolený a zakomponovaný, samozřejmě.

Však hele, stejně není možné uspokojit oba aspekty takového hlubšího jména. Jestli je specifické pro cizojazyčné prostředí a zároveň má jeho význam zásadní dopad na nositele, překladatel musí vybrat tak jako tak jedno nebo druhé a jedno nebo druhé obětovat.

Zůstane-li v originále, sedne mezi ostatní. Nikoho nebude tahat za oči, že spolu hrají karty Elizabeth Pimperddleton a Sarah Zpodmostu, když raději zůstane of Underbridge. Pokud ale čtenář nezná onen jazyk (a angličtina není jediná, navzdory tomu, že je často jediná, co jsou schopni největší křiklouni pobrat), pro něj nebude nic znamenat. Bern Vasara bude nějakej finskej viking, ale pokud nedostane ještě extra přízvisko Kladivo, kdo čtenáři prozradí, že kladivo už měl ve jméně a nemává jím i na latríně tak z plezíru? A naopak, pokud se má i jazykově neznalému čtenáři přiblížit důležitá charakteristika skrytá ve jméně, nebude tak úplně sedět do cizojazyčného prostředí. Zkrátka se musí zvolit, zda je lepší mít Eliho Blacksmithe nebo Eliho Kováře když je to i kovář lorda... no Underbridge asi ne. A především, když je to kniha pro děti, protože víte, jak problémové je pro mnohé číst třeba o jakémsi Rufusi Scrimgeourovi? Nebo... alespoň já to tak měla. Teda měla bych, kdyby se Brousek neobjevil až v knize vydané na začátku mé puberty... a jako Brousek.

Na přelomu prvního a druhého stupně jsem se zamilovala do Harryho Pottera. Jenomže o angličtině jsem nic nevěděla. Tudíž pro mě tam vystupovali Heri Potr, Hermijóna Grangerová, Ron Veaslej, Voldemort byl vlastním jménem Radle, a jen pár jsem si odvodila správně. Jako Drako, Mekgonagalová nebo s řádným českým přízvukem Kvirel. A kdyby ta nejsložitější jména pan Medek nepřeložil a nepřiblížil mi je česky, vážně netuším, jak bych naložila právě s Brouskem. To bych nahlas nikdy nevyslovila, natož, aby pro mě ještě něco vyjadřovalo. Stačily debaty, zda Diggory je Cedric, Cedrik, Kedrik, nebo prostě jen kluk se smůlou na fakt blbý jméno (...a Cerwynové nejsou žádní Kervinové, ani náhodou!). Nebo upřímný šok v šesté třídě, když můj spolužák přednášel čtenářský deník a začal mluvil o Snejpovi. Jakže? On to není Sna-pe? Jak důsledně to vyslovil a nakřivil přitom pusu si pamatuju doteď. Eh, možná v tom hraje roli i to, že jsem s ním z donucení seděla a neměla jsem ho moc ráda. Milan, no.

A v těchto situacích, kdy není problém ze složitého originálu vytvořit snadno vyslovitelné jméno, které může znít samostatně a zároveň vyjadřovat nějaký smysl v češtině, ať už přímo, zvukomalbou nebo asociací, to rozhodně dle mého není na místě zavrhovat. Když to někdo nepřeloží naprosto tupě a odhadne, kde to je vhodné a kde to naopak spíš ubere, sem s tím.

Však jsou knihy, kde to možné není, a ooo, zkuste o jejich postavách mluvit. Třeba má druhá nejoblíbenější v té době byly Kroniky Prydainu. A jako... velšsky neumim. Princezna Eilonwy je pro mě dosud Ejlonvy, Flewddura Flama jsem povýšila na Fljúdara, ačkoli nemám tucha, zda to aspoň vzdáleně zní správně, princ Gwydion byl střídavě Gvajdjon a Gvydjon, gwythaintové se staly gvajtainty, což už můžu rovnou jen něco zamlaskat, a ani u miniaturního obra jsem si dosud nevybrala, zda je Gljú nebo Gleu, protože je prostě Glew. Přadlena je pak možná Dvajvach, jak se čte Dwyvach kdo ví, jen u Llyan sázím na Lajen, protože je to lektvarem zobřená kočka, takže v podstatě lev. A člověk je pak rád, když se chvíli mluví o čarodějné královně Achren, když ta se s největší pravděpodobností vyslovuje tak. Jestli jí teda nekřivdím a není to Ejčrn nebo něco takovýho. No, spíš to všechno bude něco úplně jinýho, co by mě ani nenapadlo. A taky to překládal Medek a je to úžasné místo, tenhle Prydain. Jenom si na tom české dítě zamotá jazyk. Collfrewr, heh, jásně. Drudwas? Edyrnion. Hevydd! Doli, pomoc!

2 komentáře:

  1. Určitě to chce překládat s citem. U filmů je to jasné, pěkně v originále! U fantasy je to ošemetné. Třeba takový Pratchett je dokonalý v překladu od Kantůrka. Sedí mi to k tomu a je to prostě bomba, jak si dokáže hrát se slovy i v češtině! Ale nejsem třeba zastánce přechylování jmen v ženském rodě. Jako na Starkovou si nezvyknu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Což ani nedává moc smysl, protože lady Stark je v podstatě titul stejně jako lord Stark a ta jedna konkrétní osoba je "tahleta z rodu Starků", Stark není... příjmení jak ho vnímáme my. Takže nedává smysl přechylování. Proto v knížkách taky velice, velice často je "ten a ten z rodu toho", proto Tyriona velmi často oslovovali "můj pane z Lannisterů" a podobně.

      Vymazat