Angela Marsons - Tichá modlitba

Originální název: Lost Girls
Rok vydání: 2015
Český překlad: 2017

Marsons napsala již několik knížek série Případy Kim Stoneové a toto je třetí. Ve všech je ústřední postavou detektiv Kim Stoneová a ústředním motivem řešení závažného a nezřídka brutálního případu. Zároveň jsou však tyto knížky epizodní a kromě možná drobných nitek v pozadí na sebe nenavazují. Respektive není potřeba znát ty předchozí proto, aby čtenář plně pochopil tu, kterou drží v ruce. 

Ta, kterou jsem držela já, byla také o závažném případu. Byla unesena dvě devítiletá děvčata. Únosci se okamžitě ozvali, ale nevznesli žádné požadavky. Podle provedení bylo zřejmé, že jde o opakovaný zločin - o rok dřív byly totiž také uneseny dvě holčičky, únosci si začali s jejich rodiči naprosto stejně dopisovat a nakonec se vrátila jen jedna, aniž by je dopadli. Všichni tak podle průběhu předchozího případu vědí, že mají jen velice omezený čas.

Jedna z matek přitom chce jako vedoucí vyšetřovatelku právě Kim Stoneovou, protože s ní vyrůstala v pěstounské rodině a ví, že je Kim velice schopná žena. Kim se také ihned vrhne do práce a umíní si, že najde nejen obě děvčata živá, ale s definitivní platností uzavře i případ té jedné stále ztracené. Ovšem dokáže Kim pomoci, když vyšetřování předchozího únosu bylo neskutečně zpackané, když ani únosci nejsou zcela zajedno, když ani teď nenarazí na žádné zásadní stopy, když se musí vyrovnávat s neslavným koncem předchozího případu, když na povrch začnou vyplouvat osobní tajemství mezi všemi aktéry a hlavně, když únosci zopakují svou krutou hru a vyzvou rodiče, aby vydražili život jen jedné z jejich dcer?

Takto popsaný děj zní asi docela dobře. Ovšem byla to velice rozporuplná kniha. Na jedné straně velmi zajímavé téma, na druhé postavy, u nichž jen hrstka má trošku vykreslený charakter, zatímco ostatní jsou plochá klišé "manželky v domácnosti", "policista", "bohatý manžel", "sadista". Na jednu stranu polykám kapitolu za kapitolou, příjemně krátké, takže opravdu utíkající, a rozčiluje mě, že už déle neudržím oči otevřené, na druhou stále čekám, kdy se to už rozjede, ač už se blížím ke konci. Na jednu stranu vyvolává ukrutnou zvědavost a napětí maličkými cliffhangery, na druhou se vůbec nic neděje. Dvě třetiny za mnou a situace je pořád stejná, o únoscích pořád neví ani zbla a jediné, co se trošku vyvinulo, jsou emoce některých postav. Případ vůbec, jen se navrší stopy, které nic neposunou a nikam nevedou. K tomu hlavní postava, typická nekonvenční policajtka, co ohne předpisy, aby vždy udělala "správnou věc", nemá slitování, je díky tomu respektovaná, u svého týmu oblíbená, ale její vlastní život zas takový úspěch není a navíc má hroznou minulost... jenže taky jeden z nejotravnějších lidí planety, čumák, s nímž se radši nesetkat. Alespoň, že hlášky jednoho člena jejího týmu jsou vážně povedené.

Taky se mi pár scén zdá trochu moc. Týrání unesených působí jako samoúčelná úchylárna, jak by pravil Vočko Szyslak. Třeba scéna se zabitím kotěte. Nebo místo výslechu jedné zainteresované osoby ji nechat urputně svádět policistu k sexu, to bylo ultra divné a zcela mimo.

Hlavně ale bylo otravné, že policie vlastně neodhalila nic. Celé dlouhé vyšetřování bylo zbytečné a naprosto prázdné. K uneseným je dostaly až informace od původní unesené (které mohli mít už rok, kdyby se autorka nerozhodla, že se nikdo neobtěžoval dodržovat předpisy a nikdy s ní nemluvil) a o tehdejší nehodě, což už taky mohli vědět, protože to bylo veřejně dostupné. Jen na základě toho pak našli místo, odkud jedna z unesených dokonce sama utekla, aby je mohla dovést do konce. Takže asi 400 stran o úplně zbytečném neději, v němž se všichni točili na místě a autorka jen stále opakovala, jak jdou spát, jak se vracejí a jak se na sebe mračí. Což podtrhuje divnou schizofrenii knihy, protože navzdory této totální plochosti mě něco ve čtení stále hnalo dál a dokonce podnítilo uvažovat nad obstaráním předchozích knih s Kim Stoneovou. Nechápu to, dutá kniha plná klišé a zbytečností by tak působit neměla, ale je to tak.


Mé hodnocení: