M. A. Collins - Cold Burn

Originální název: Cold Burn
Rok vydání: 2003
Český překlad: Nepřeloženo
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

Jsem ráda, že po vyzkoušení několika dalších autorů knih CSI, něco jako "lepší a oficiální fanfikce" ke světoznámému seriálu, jsem zpátky u Maxe A. Collinse, protože to je osvědčený autor a psaní této trochu sci-fi krimi mu jde. Zároveň to byl zajímavý návrat mezi kriminalisty na počátku tisíciletí, kdy technika fungovala úplně jinak než teď v reálu, natož ve fantazii. Jen jako zbytek těchto knih není k sehnání v ČR, tahle konkrétně ke mně putovala přímo z USA.

Jako obvykle se jedná o sledování práce kriminalistického týmu z Las Vegas u dvou případů. A jako obvykle se tým rozdělil, tentokrát šéf Gil Grissom a Sara Sidle odjeli do státu New York na kriminalistickou konferenci a zbytek zůstal doma. Jenže nikdo z nich neměl zrovna pohodu. Obě části týmu čelily extrémnímu počasí a v něm kupodivu přesně opačnému místu činu. Grissom se Sarou uvízli se svým kanadským kolegou v hotelu uprostřed obrovské sněhové bouře, v níž našli čerstvou hořící oběť vraždy. Z konference tak sešlo a oni museli nejen silně improvizovat, protože neměli téměř žádné obvyklé vybavení ke zpracování důkazů, ale také vzhledem k podmínkám a odříznutí od světa bylo nepochybné, že vrah musí být někdo z hotelu, a tak kromě hrozby, že udeří znovu, také nemohli vyloučit ani ty, na něž se potřebovali spolehnout. 

Catherine Willows, Nick Stokes a Warrick Brown zatím našli uprostřed pouště zmrzlou udušenou ženu, která se před rokem ocitla na seznamu pohřešovaných. Ani tady nebylo snadné pracovat s důkazy, když část už dávno odvál čas, nebo najít podezřelé. Ale posbírat zdánlivě neviditelné drobky a dobrat se toho, kdo a proč ženu zavraždil, rok ji pečlivě uchovával v mrazáku a následně ji naaranžoval do pouště, je práce, v níž jsou sakra dobří.

Mě dost bavilo spolu s nimi oba případy rozplétat. Ironie okolností se povedla, zvlášť, když se nakonec ukázal dost podobný motiv. Každý k tomu ale zaujal i něčím svým. New York znamenal izolaci, zimu, improvizaci, skoro až atmosféru knih Agathy Christie, kdy čtenář podezříval úplně všechny, nebyl si jistý, jestli kanadský kriminalista není jen vrah podvodník, jestli přátelský správce ve skutečnosti neskrývá pistoli, jestli a kdo znovu udeří. Las Vegas bylo zase otevřenější a blíž klasickému dílu seriálu, jen všechno znělo absurdněji, stopy bylo nutné hledat kreativněji a "záhada" mi přišla o trochu zajímavější. Na rozdíl od poslední CSI knihy se navíc snadno sledoval postup, logické navazování všech zjištění, byla příjemná otevřenost vůči čtenáři, aniž by autor prozrazoval moc. Nedochází tu k pocitu, že detektivovi pravdu něco vnuklo shůry, nebo že zapomněl napsat, jak na něco přišli. Collins zatím pokaždé zvládl nemást. U mě tím má velké plus. 

K tomu se vyhnul hrozně nadužívaným závěrům divokých přestřelek a honiček mezi pachateli a kriminalisty, když pachatel v New Yorku žádné šílenosti nezkoušel, jako reálně nemalá část zatýkaných, a ve Vegas se taky nedá mluvit o neuvěřitelné akci. Což alespoň mírně vyvažuje nepopiratelnou neuvěřitelnost obou motivů. Ještě jde uvěřit vraždě z pocitu zrady, když zamilovanou holku nechal kluk kvůli klukovi. Ale druhý motiv s "láskou" jako by vypadl z pera pubertální autorky, která právě naskočila na klišé vlak. Nereálně skřípal. Spolu s výslechem Amy, jíž Sara neustále podsouvala, jestli jako jednala v sebeobraně nebo jestli střílela omylem... Dámo, tohle jsou nepřípustné sugestivní otázky, a to silně ve váš neprospěch! Co to děláš!

Mé hodnocení: