Cthulhokraken nám zryl zahradu

Zdál se mi jeden sen, u kterého jsem si po probuzení řekla, že si ho musím zapsat. Takže jsem ho hned zapomněla. A potom sen, jak jsem v krámu, kde dřív prodávala máma - už neexistuje, který měl fakt hezký interiér, zejména na zemědělské a chovatelské potřeby, a několik skladů za sebou, i když malých. V tom snu byly o něco větší a motala se tam jakási šílená holka, která pak bosa vyběhla do bouřky. Mám podezření, že v noci pršelo, a jelikož jsem nechala otevřené okno, možná proto. Ale třetí sen si pamatuju celkem jasně. V něm se totiž neobjevilo nic menšího, než cosi mezi krakenem a Cthulhu.

V tom snu jsem byla sama doma u rodičů. A jako často, když jsem byla sama doma, se něco stalo. Ale nešlo o bouřku, která nám pošle blesky do internetový zásuvky, ani o auto DEKu, co nám ramenem zboří plot. Bylo to horší. Víte, náš barák stojí v kopci a ještě na extra mírném kopečku, takže z jedné delší strany má svah a pod ním silnici vedoucí skrz celou ves. Za ní jsou zahrady a zámeček. No a právě skrz tyto zahrady a až do silnice se najednou zaryla obří chapadla. Prostě ze země vyrašila obří chapadla chobotnice, krakena jako když napadl Černou perlu, Cthulhu, kdo ví čeho, ryla skrz zem, ať už trávník nebo asfalt, dopředu, vzpomínám si, že se nám jedno prorylo i skrz taras do zahrady a najednou zkameněla. Takže najednou z naprosto zničené silnice a okolních pozemků čouhalo množství zdánlivě betonových chapadel.

Nikdo nevěděl, co se děje. Nikdo nevěděl, co to je. A protože lidi jsou lidi, nikdo nezdrhal, naopak. Okamžitě sjely stovky čumilů a výzkumníků. Ne tak já. Já byla dál sama doma a pozorovala tu spoušť z okna obýváku. V tom snu bylo léto, celkem teplo, já tam seděla v kraťasech a nevěděla, co teď. Ale jednala jsem naprosto instinktivně. V mém instinktu mých svérázných priorit. Takže jsem vzala kabelku s klasickou kombinací K(líče) + M(obil) + B(peněženka, ale to se nerýmuje), do toho do náručí popadla noťas, protože si přece apokalypsou nenechám zničit noťas, obula botasky (nevím, proč je v mých snech často takový důraz na obouvání a kolikrát je při útěku i jednou ze zápletek, že se snažím dostat k botám) a vyšla ven. Jenže pořád, co teď?

Ta chapadla byla po celé délce viditelné silnice, tedy se roztahovala po několika stech metrech jako určitá hranice nebo abstraktní, ne moc užitečná ohrada. Jenže se taky mohla roztahovat na kilometry, takže nebylo zrovna kam ujet. Volná cesta pro auto totiž byla jen na jednu stranu, a to zrovna tu, kde naše silničky po chvilce končí polními cestami, nenapojují se v těch místech na žádné jiné než na tu rozrytou, a po další chvilce byste si museli prorážet cestu lesem. Navíc všechno dodatečně zablokovali i zvědavci. Přesvědčení, že sice neví, k čemu došlo, ale že je to hrozně cool. Dokonce se objevila i nějaká banda amatérských záhadologů, která se ze mě snažila dostat, za kolik je necháme u nás přespávat, aby se na to mohli podívat pořádně z blízka.

Jenže já jednak nemohla odpovědět, můj barák to není, a jednak jsem měla strach. Netušila jsem, proč ta chapadla zkameněla, ovšem tušila jsem, že se možná zase probudí k životu. A budou pokračovat dál, projedou nám domem, sousedním domem, těmi poli a lesy, sousední vesnicí a tak dál a dál, až se nakonec prokoušou kdo ví, celou republikou, Slovenskem, Ukrajinou, Ruskem a přeseknou planetu vejpůl. A nebo ne, ale náš dům byl tak jako tak v cestě mnohem dřív než Rusko. Bála jsem se. Kolem nebyl nikdo známý, netuším, proč byli všichni pryč. A za mnou nezastavitelná hrozba - pro případ, že se rozjede.

Jako jediné východisko jsem tedy viděla se sebrat, vyrazit tou cestou, kterou se auta daleko nedostanou, vzít to pak trochu našikmo obloukem kolem chapadel do vesnice, kde bydlí babička, jako vždycky v těchto snech, a uvidí se. Ale to se najednou ten sen změnil. Chapadla byla pryč a my seděli nad schody a řešili, že najednou má každý sehnat nějaký obrněný tančík.

Proč? Nevím. Kam bychom dali tank? Nevím. Jak to souviselo s chapadly? Nevím. Gruberovi se asi povedlo dosáhnout světové dominance. Ale zase to mělo aspoň nějakou záhadu, ne jako ten poslední sen, kde jsme byli schopní kdykoli spustit v reálném životě zápletku Harryho Pottera pořád dokola od začátku a válet se u toho mezi chodskými koláči.