Rok vydání: 2016
Český překlad: 2016
Poslední díl trilogie s detektivem ve výslužbě Billem Hodgesem v hlavní roli se po druhém, zdánlivě nesouvisejícím dílu, vrací k prvnímu a celý příběh pěkně a trochu smutně uzavírá, přímo s mašličkou navrch. I když se původně zdálo, že příběh mercedesového vraha už nemůže nikam dál pokročit, růžové ryby vyplavaly.
Brady Hartsfield se na konci prvního dílu po finálním střetu s Hodgesem, jeho nynější parťačkou z detektivní kanceláře Holly a jejich kamarádem Jeromem ocitl na psychiatrii s nezvratným poškozením mozku poté, co se pokusil vyhodit do povětří koncertní halu. Jenže navzdory všem předpokladům se začalo dít něco divného. Sestřičky si začaly povídat, jak se v Bradyho pokoji sama od sebe pouští voda a chrastí žaluzie, Hodges začal být přesvědčený, že Brady v sobě má mnohem víc, než dává znát, a k tomu matka jedné z těžce zmrzačených obětí mercedesového útoku najednou zabila svou dceru i sebe.
Mohlo by se to uzavřít jako vypětí nervů a báchorky. Jenže na místě činu Hodges a Holly najdou důkaz, že ženy ve skutečnosti plánovaly budoucnost, herní konzoli zappit, a větří případ. Zjistí, že je kdosi sledoval, že onen zappit je neprodejné zboží zkrachovalé společnosti a utvrdí se, že případ doopravdy existuje. A když se další takový dostane do rukou Jeromeovy sestry, která dostane náhlý nápad skočit pod auto, dojde jim, že tím případem je vražda. Onen přístroj je schopný člověka zhypnotizovat, což byl jeden z důvodů, proč byl takový propadák, a že vyloučit spojení s Bradym, ač leží na uzavřeném oddělení psychiatrie, není vůbec na místě. Jde jen o to, jestli dokáží přijmout zdánlivě nemožné a vše rozplést včas.
Na druhou stranu od začátku sledujeme právě i Bradyho, který doopravdy není tak zničený, jak si všichni myslí. Objevil v sobě nové unikátní psychické schopnosti, které se rozhodl zkombinovat s hypnotickým účinkem zappitu, a tak nejen ovládat kohoutek ve vedlejší koupelně, ale i lidi daleko mimo jeho pokoj. A jak měl v úmyslu už kdysi dávno, kdy byl ještě starým "dobrým" Bradym, dovést je přímo před nebeskou bránu.
K prvnímu dílu se tak kniha vrací i svým "rozdělením". Střídavě sledujeme Hodgese a společnost, zatímco se seznamují s novými událostmi, pomalu přichází na souvislosti, zjišťují, co zappity způsobují, takže klasickou detektivní práci, a Bradyho, který to pro čtenáře otevřeně popisuje a místo rozplétání záhady se soustředí na dosažení cíle. K tomu sem tam odbočí ke knihovníku Alovi a doktoru Babineauovi, jež se Bradymu podařilo ovládnout a využívat jako své poskoky, což zápletku docela dobře rozšiřuje. Každý mu totiž umožňuje přístup na jiná místa, jiné prostředky, jiné dovednosti. K tomu i důraz na fakt, že Hodgesovi našli rakovinu, je zakomponovaný hodně dobře. Ani ne tak proto, že by mu omezovala čas, v prvním díle už ostatně King použil ke zvýšení napětí infarkt v momentu vyvrcholení, ale rozvíjí postavu a vlastně jí taky rozšiřuje možnosti. Když se Hodges rozhodne, že nemá co ztratit, není důvod, proč do případu neinvestovat kolik je jen třeba, a rozjede to naplno.
Nejdřív, při prvním čtení, se mi jen nezdálo, jestli se mi líbí použití telepatie a telekineze prakticky v detektivce. Jestli ji to neřadí už moc k fantasy/sci-fi. Ale my se vlastně nikdy nedozvíme, jestli to skutečně bylo něco nadpřirozeného, jestli to byly nelegální léky a pokusy Babineaua, nebo jen prostá hypnóza a sugesce dotažená o kus dál, takže jsem spokojená i s tím. Víc šlo spíš o elektroniku než nějaká kouzla a kineze. Bradyho plán se mi hodně líbil, byl propracovaný, vyžadoval spoustu náhod jen pro to, aby ho vůbec napadl, ale ty jsou vyvážené taky spoustou práce a plánování. K tomu měl ohromnou, celkem realistickou slabinu, kvůli níž nakonec selhal. Autor nemusel hledat žádné obezličky a příhody, aby Hodges zavětřil pořádně, stačila jediná a pravděpodobná přeživší oběť pokusu o sebevraždu, která promluví. A tou nakonec byla Jeromeova sestra. Díky ní si poskládali nejdůležitější a pak už se zase jen sledovalo, jestli dřív Hodges odhalí vše, nebo Brady stihne odpálit bombu, tentokrát metaforickou.
Zápletka je tedy trochu propracovanější, komplikovanější. Navíc nadhodí jako ústřední téma sebevraždy a zabředne tak docela hluboko. Zejména proto, že u sebevraždy nemusí Brady stoprocentně uspět, aby se k ní někteří odhodlali, a tak se nemůžeme dočkat ani stoprocentně šťastného konce, kdy by neštěstí bylo plně odvráceno. Jenže tak kniha není ani moc napínavá, místy sklouzává až k příliš velké velké poklidnosti a oddechové četbě, místo aby přikovala na místě, tudíž hodnocení trochu snižuji.
Mé hodnocení:
Mám teď výzvu, přečíst Stephena Kinga. Mám ho ve čtečce a pomalu se prokousávám. Takže se k ní taky dostanu :D
OdpovědětVymazat