26.7.20

Clive Barker - Utkaný svět

Originální název: Weaveworld
Rok vydání: 1987
Český překlad: 2004

Tuto dlouhou knihu jsem četla už dvakrát, taky se mi povedlo pustit ji do vody a pak vylisovat tak, že to na ní není téměř vidět, ale kromě toho se pořád dost těžko popisuje. Jde opět o pořádnou jízdu Barkerovou nezměrnou představivostí, při níž zvládne na skoro 800 stranách předvést spoustu šíleností.

Začíná u hlavních postav Cala a Suzanny, dvou lidí, kteří spolu nemají nic společného, přesto je to neustále táhne k jednomu na pohled obyčejnému koberci, původně ve vlastnictví Suzanniny babičky. Protože to není tak docela koberec, ale Fuga, celý svět divů utkaný do koberce, kde se kouzelná místa vytržená nejen z Británie a jejich obyvatelé - divotvůrci mínili před osmdesáti lety schovat před neustálými útoky děsivé, nepokořitelné síly zvané Metla. Suzannina babička tento schovaný svět střežila, jenže teď zemřela, aniž by něco prozradila, a Suzanna s Calem stojí před zjištěním, že jejich představa reality je zralá na zboření.

Po koberci zároveň pátrá zaklínačka Imakolata se svými přízračnými mrtvými sestrami, neboť divotvůrce touží zničit od doby, kdy ji vypověděli z jejich středu, a její společník, obchodník Shadwell s kouzelným omamujícím sakem, jenž má v úmyslu koberec prodat za nejvyšší nabídku. Netrvá tak dlouho, aby se s nimi Cal a Suzanna střetli, a i když se síly nezdají vyrovnané, jsou noví strážci odhodlaní bránit Fugu do roztrhání těla. Nic proto nevyjde podle plánu a dojde i k nejhoršímu. Po sérii nečekaných událostí, kdy Shadwell změní své plány, koberec se rozplete a krvavě se střetnou světy kouzel a ošálených lidí, se probudí i Metla.

Což je jen velice krátké shrnutí všech zvratů (od objevení koberce a jeho povahy přes střety s Imakolatou a Shadwellem, přes pokus o jeho prodej, první rozplétání, nové tkaní, Shadwellův nový plán na uchvácení Fugy, zafantizování policejního sboru, nové rozplétání, masakr, útěk, hledání Metly až po závěrečný tanec s anděly) a vůbec jsem nemohla zahrnout všechna období, kdy se Suzanna schovávala před silami zla i pokřiveného Zákona a Cal jako Kukačka, jak lidé z Fugy nazývají lidstvo neovládající divy, nezadržitelně zapomínal, zabředával do šedi a zase a znovu hledal ztracený ráj. A už vůbec nejde snadno popsat události s Metlou, kdy si čtenář opakovaně konečně vystaví představu, co je zač, jen aby mu ji něco shodilo, přišla chvíle "jo tak takhle to je!", jen aby ji další vysvětlení znovu podkopalo. To, co Barker dokáže vymyslet, je totiž opravdu jedinečné a šílené.

I když musím uznat, že s Metlou si nakonec moc neporadil, nechal ji příliš vágní a zůstalo na čtenáři, aby si zvolil, co je pravda. Jestli je to anděl a náboženské příběhy jsou pravda. Jestli je to vyšší duch, jemuž hráblo. Jestli jde o něco úplně jiného... Což není špatná volba, mě to zase inspirovalo do jedné fanfikce, a hrát si tu s námětem, jak možná lidi špatně pochopili dávné divotvůrcovské události a zasadili je do náboženství, bylo zajímavé. K tomu jen na okraj, rozhodně nejde o žádné svérázné náboženské úvahy. Jenom to pro mě už hraničilo s moc velkou přitažeností.

Na škodu alespoň není, že ať už si čtenář v závěru připadal zahlcený zápletkami, alespoň ne "kouzly". Viděli jsme zásahy Imakolaty a její odporné zvrácenosti, i zázraky Fugy, ale nedá se mluvit o čarodějích nebo kouzlech jako takových. Barker spíš celou dobu protlačoval námět, že myšlenka je slovo a slovo je hmota, že všechno znamená totéž, záleží jen na úhlu pohledu, a víc než co jiného zatáhl na výlet do barevného víru imaginace. Nikdy vlastně konkrétně nepopsal, jak divotvůrce dělá div, jen když útočili zkažení záporáci, všechno zůstalo těsně za závojem pochopení. Což mohl být docela dobře úmysl vzhledem k tomu, že tuto knihu přece jen čtou "Kukačky" neschopné onen závoj prohlédnout. Tudíž musí trochu zabrat a zapojit vlastní představivost.

Jen jedno negativum neodpáře žádný výklad nebo přístup, a to místy zbytečné protahování. Třeba záhadologa Glucka mohl klidně úplně vynechat, Hobartovu policejní úlohu chápu, jen se rovněž šlo obejít bez ní, a Calovy apatické stavy, celkově všechna intermezza, taky mohly být kratší. Pokud totiž někdo tuto knihu nezvládne během tří dnů, docela snadno začne zapomínat, co se dělo na začátku, nemůže plně vnímat, jak se postupně mění tón, a naopak, nepocítí ten správný dopad. Hodnocení ovšem nesnižuji, protože obrazy a nápady, jaké kniha předkládá, mě k ní neustále táhly zpátky. A to se počítá.


Mé hodnocení:

1 komentář: