Mary Shelley - Frankenstein

Originální název: Frankenstein; or, the Modern Prometheus
Rok vydání: 1818
Český překlad: 1966
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

Další kousek z vydavatelství Wordsworth Classics, díky kterému se v Levných knihách dají najít levné (překvapivě) klasiky, a to dokonce s výkladem, je známý Frankenstein. I když podobně jako u Drákuly vlastně existuje dost lidí, kteří ví, co to je, ale ne o čem. Nebo třeba, že Frankenstein je lidský student přírodních věd a je to ponejvíc jeho příběh. Proto neuškodí to připomenout. 

Na začátku výprava směřující na severní pól spatří v dalekých zamrzlých mořích podivného obřího cestovatele a o něco později vyloví z ker jiného, mladého muže na pokraji smrti, jenž jim odvypráví svůj příběh. Tedy příběh Viktora Frankensteina ze Ženevy, jenž se zbláznil do přírodních věd a divokých teorií, odjel je studovat do Ingolstadtu a pojal šílený nápad stvořit živou bytost. Neřekne jak, jen sdělí, že se mu to k jeho hrůze podařilo. Výsledkem byl děsivý slepenec tělesných částí, neproporční ošklivý obr, od kterého nezvládl jinak než utéct. A spustit sérii velkých neštěstí.

Když se totiž vzpamatoval ze svého díla a vrátil se domů, zjistil, že někdo uškrtil jeho nejmladšího bratra a za tento čin byla popravena rodinná známá. Pravý vrah se mu nicméně brzy v okolí Ženevy vyjevil. Monstrum konečně našlo Viktora a sdělilo mu, že jednal v zášti a vzteku. Neboť když nabyl vědomí a zjistil, že je živou bytostí, dostal se po dlouhém putování a poznávání světa až do blízkosti zchudlé rodiny, která ho nevědomky naučila jazyku, čtení, základům filozofie a lásce, jenže když se jim ukázal, setkal se jen s křikem a nenávistí. Proto zanevřel na lidi a rozhodl se mstít, však co jiného má udělat, když se ho štítí i jeho stvořitel, natož ostatní lidé? Dá ale Viktorovi šanci, jak svá pochybení napravit. Buďto mu stvoří družku, s níž se stáhne z lidské společnosti, nebo připraví Viktora o mnohem víc. Viktor tedy bojuje sám se sebou o to, zda riskovat přivedení dalšího monstra do světa, nebo zda riskovat život svůj a své rodiny. A když se nakonec rozhodne, že odpovědnost za něco tak bezbožného je na něj příliš, bude si muset vytrpět plný osud tvůrce, který hledí jen na to, zda tvořit dokáže, ne na to, zda má na stvoření právo. 

Osekaná kostra tohoto příběhu tak rozhodně zaujme. Viktor stvoří netvora, ve zděšení nad tím, co to udělal, když se konečně dostane z vynálezeckého omámení, ho opustí, netvor zjistí, že ho lidé nepřijmou, a tak začne zabíjet, protože ho jeho "otec", na rozdíl od podobenství Adama v Bibli, k němuž se často uchyluje, nechal bez zájmu svému mizernému osudu. Zabije pár lidí z Viktorova okolí, když ho Viktor zklame znovu, pokračuje ho v okrádání o jeho milé dál, až je jeden nakonec to poslední, co na světě zůstává pro druhého.

Dá se v tom samozřejmě najít i mnoho jiných témat, nad jakými uvažovat. Nejen přemítání o odpovědnosti za své stvoření, vztahu "rodiče" a "dítěte", morálce či etice ve světle různých okolností či zvažování, kdo je čeho příčinou. Třeba rovněž, jak je chybné posuzovat jen podle vzhledu (netvora), ačkoli všichni ostatní tam zcela běžně (a i v realitě) soudili na možnou míru inteligence a povahu čistě na základě toho, jestli byl člověk pohledný a bohatý. Kdo nebyl, nemohl být proboha ani omylem chytrý nebo aspoň způsobný. Nevím, jak daleko to byl záměr nebo jak daleko zkrátka klasicismus (myšleno jako předsudky mezi třídami), který tehdy nejen Anglii vládl, ale mě to dostávalo. Nebo vůbec žádné téma, pokud někdo chce jen příběh. To problém rozhodně není.

Pro mě je velký problém způsob, jakým je kniha psaná. Je to čistě dobou a ne špatným psaním, protože tento romantický styl mě absolutně nebaví, zatímco tehdy byl populární. Rozvleklé, rozervané vzdechy, jak jsou všichni bídní nešťastníci, to mé zaujetí míjí. Ještě jednou někde uvidím "miserable wretch" a někoho praštím, to bylo snad na každé stránce provoláno dvakrát. K tomu je nutné přičíst nyní zastaralý jazyk na jednu stranu plný předlouhých rozvitých vět a na tu druhou vůbec se nesnažící hledat synonyma, takže popisuje všechno do oblbnutí pořád stejnými slovy, a dlouhé popisy přírody, u níž chápu, že byla Shelley okouzlená Švýcarskem, to já taky, ale do hororového příběhu se mi to nehodí. Táhlo se to, i když jinak je to krátký příběh, protáčelo mi to oči, patos z toho stříkal. Stejně jako veškerá diskriminace běžná v minulých stoletích, kterou onen patos vynášel pěkně vysoko, s čímž se opět vzhledem k datu nedá nic dělat. Jen mě takové věci neba číst a tady to nevyváží ani zažrání do děje, tomu ta roztahanost a jazyk úspěšně brání. Na rozdíl třeba od zmíněného Drákuly.

A nejvíc ze všeho mě rozčiloval Viktor. Dost dobře to mohl být záměr, proto opatrně s negativem, stejně. Nejvíc mě dostalo, když se přirovnal k sedlákovi, který je teď sice volný, ale to jen proto, že mu vypálili statek a vyvraždili rodinu. Jenže to přirovnání by fungovalo, kdyby si sedlák pozval vojsko, to vojsko mu několikrát řeklo, že když jim nedá najíst, vypálí mu statek a vyvraždí rodinu, a on se rozhodl jim nedat najíst. Protože všechno, z čeho si Viktor tak předlouze, přenudně a přepateticky zoufal, byla čistě jeho vina, a i tak měl do nejnižšího poddaného, jemuž zbyl holý život, dost daleko, protože až do konce mu zůstávalo zvučné jméno, vyšší původ, peníze a nemovitosti. Ano pan Frankenstein, úplnej chudák jsou! Trošku pokrytecký, ne? Uznávám, jako pokrytec z toho asi vyjít měl. Jeho netvor se rozhodl vraždit svobodně, ač to popíral, ale Frankenstein mu pořád dlužil za celou existenci. Jen se mu nechtělo platit. A to svobodné rozhodnutí sakra bylo. Ještě, kdybych byla cílová skupina. Nejsem, no.

Mé hodnocení: