Stephen King - Čtyři po půlnoci - Policajt z knihovny/Sluneční pes

Originální název: Four Past Midnight
Rok vydání: 1990
Český překlad: 2002

Kniha s trochu matoucím názvem by na první pohled působila jako čtyři strašidelné povídky. Ve skutečnosti jde ale jen o dva delší příběhy, Policajt z knihovny a Sluneční pes, protože pozdější české vydání Čtyř po půlnoci je rozdělené na dvě knihy po dvou, a oba pracují trochu podobně s určitým většinou neviděným, těžko zastavitelným děsem.

Policajt z knihovny podle Kinga vychází z častých dětských obav z toho, co se stane, pokud vrátí pozdě knihy do knihovny, a z děsivých knihovnic. Což jsem nezažila, protože v "mé" knihovně byla knihovnicí má babička, takže lhůty a pravidla mě nezajímaly, ale hlavní postavu této knihy ano. Nejen v dětství, kdy následoval zážitek hluboce zasutý do propastí paměti, ale i teď, když musel narychlo připravit projev a jeho asistentka mu poradila, aby si na to půjčil knížky. Což udělal, ač mu knihovna připadala děsivá a i knihovnice působila spíš jako strašidlo. Ba co víc, později zjistil, že ona knihovna vlastně vůbec nevypadala, jak městská knihovna ve skutečnosti vypadá, a že hrůzostrašná knihovnice je desítky let po smrti. Není to totiž žádná knihovnice, ale stvůra, která si Sama Peeblese vyhlédla jako své budoucí sousto. A jak jí má Sam utéct, když za ním vyslala podezřele povědomého knihovního policajta, protože Sam knihy nevrátil včas?

Na první pohled příjemná hororová klasika. Strašidlo vydávající se za člověka, vyhlížející lidské oběti a plánující útok, tady v přestrojení za knihovnici, a hlavní postavy mají šanci na vítězství jen pokud se dá dohromady nepravděpodobná sestava spiklenců, odhalí tajemství strašidla a pokusí se ho zničit správnou zbraní. To je nejen klasika hororu, ale i klasický King od Toho přes Nezbytné věci po 'Salem's Lot. Trochu mi to připomnělo i Outsidera, jak "Ardelie" používala lidské schránky jiných lidí, jak se živila ne krví nebo masem, ale nehmotnější lidskou esencí, a jak měla životní cykly, které v ní znamenaly i specifické změny, díky nimž byla nakonec odhalitelná. A líbilo se mi to stejně jako Outsider. 

Na druhý pohled je to ale také zdařilý příběh o překonávání traumat. Není totiž náhoda, že je to zrovna Sam, zrovna knihovna a trest v podobě pozření monstrem ho má čekat zrovna za nevrácení knih, protože právě z téhle situace si z dětství nese hluboké, odporné potlačené trauma. A pokud se k němu nepostaví čelem, k tomuto "svému" knihovnímu policajtovi z minulosti, nerozpomene se, neuvědomí si, že ve skutečnosti ho hlodá něco ještě hlubšího než nelidská Ardelie, nemůže vyváznout. Což perfektně ladí dohromady. Akorát možná jak se věkem dostávám dál a dál od "edge" teenagerského období, zrovna tenhle typ traumat mě znechucuje čím dál víc. 

Sluneční pes je podobný, i zde figuruje nadpřirozené nezastavitelné monstrum, ale ještě o něco děsivější, protože se ani nevydává za člověka. Je jím podivný pes, tedy něco, co chce prostě zabít, s čím se nedá vyjednávat, co nelze obelstít triky. Zaměří se na patnáctiletého Kevina Delevana, který dostal k narozeninám polaroid značky Sun (proto do češtiny složitě přeložitelný a ne dobře přeložený název, se sluncem pes moc nesouvisí, jen se Sun polaroidem). Jenže když s ním začal fotit, ať ho namířil kamkoli, dělal polaroid pořád stejnou fotku - divokého psa u zanedbaného plotu. Tedy ne pořád. Fotografie se drobně lišily, jako by byly vyfocené v rychlém sledu hned za sebou a pes popocházel. Zašel proto s polaroidem k místnímu podivínovi s vetešnictvím, Tátovi Merrillovi a zjistili, že s každou další fotografií se pes o kousek posune, začne se otáčet, začne cenit zuby na fotografa, začne se připravovat ke skoku. Možná ne na foťák, možná skrz. Je na čase přestat fotit a polaroid zničit, protože kdo ví, co se stane, až spoušť zmáčknou naposledy. Jenže to už jsou Kevin i Táta v moci podivného dvourozměrného světa za čočkou a možná to ani nejde. Možná zuřící pekelný pes přece jen projde.

Je to tedy povídka zasazená do městečka Castle Rock jako mnoho jiných, a pokud neukáže, alespoň zmíní spoustu postav známých z dalších Kingových děl. Naopak vůbec nevysvětlí, jak to se psem bylo, co to bylo za podivný svět zvaný Kevinem Polaroidsville, co to bylo za psa, proč se rozhodl dostat skrz fotografie ven a zabít fotografa. K tomu naznačí, že možná nešlo jen o foťáky, protože když Kevin na konci dostane počítač, vytiskne mu text, že se pes nevzdává. Nicméně mi to ani nevadilo. Bylo to o dost napínavější než předchozí povídka, ač vlastně nešlo o žádnou záhadu. Čtenář rychle pochopil, že čím víc budou fotit, tím blíž budou situaci, kdy pes vyskočí a někoho zabije, a protože čím víc se s "prokletým" polaroidem zaplétali, tím víc je nutil fotit, bylo jasné, že se to stane. Jen čekal, kdy. Opět klasika. 

Pouze v momentu vyvrcholení, kdy se pes začal drát roztékajícím se foťákem a fotkou na svět, mi to přišlo trochu levné, nebo jsem si spíš popsané nedokázala pořádně představit a navozovalo mi to dojem béčkového devadesátkového TV filmu. A překladatel zase mohl vzít zavděk slovem fotoaparát, protože zatímco v angličtině camera je foťák, my máme jako kameru vžitou videokameru. Ale jinak si nemám na co stěžovat. Přímočaré, jasné, udržuje čtenáře v pozoru, Kevin byl dobře vybraný protagonista a Táta Merrill zase velice zajímavá svérázná figurka. 

Mé hodnocení: