Antoine Laurain - Prezidentův klobouk

Originální název: Le Chapeau de Mitterand
Rok vydání: 2012
Český překlad: 2017

Od této velice krátké knihy z Dobroblešáku jsem neměla velká očekávání. Také se z ní vyklubala oddechová jednohubka zasazená do osmdesátých let, bez složitostí, přímá a docela příjemná. O klobouku, který možná byl kouzelný, možná byl úplně obyčejný, ale každopádně zamával se životem několika nic netušících Pařížanů.

Byl to klobouk Francoise Mitteranda, prezidenta Francie. Ten s ním přišel jednoho dne na večeři, usadil se u vedlejšího stolu od Daniela Merciera, najedl se, odešel a klobouk zapomněl. Daniel si ho všiml, uvědomil si, jakou "relikvii" drží v ruce, a nechal si ho. A když přišel do práce, podařilo se mu nemyslitelné. Nahlas se ohradil proti svému nadřízenému, přednesl smysluplnou, sebejistou řeč, a získal prestižní povýšení s bytem v jiném městě. Zkrátka se jeho život z dusivé rutiny úplně přetočil, snad jen díky klobouku. Jenže rychle nabyl, rychle pozbyl. Zapomněl klobouk ve vlaku, kde ho našla Fanny Marquantová na cestě za svým ženatým milencem. A jak si ho zálibně nasadila na hlavu a dorazila do hotelového pokoje, najednou udělala něco, k čemu se nemohla odhodlat už měsíce. Řekla svému milenci, že ji jeho věčné vágní sliby o rozvodu nezajímají a končí. Zkrátka se její život, který jako by se nemohl nikam posunout, úplně přetočil, snad jen díky klobouku.

Rozhodla se proto, ve své romantické duši, poslat štěstí dál a nechala klobouk na lavičce v parku. Tam ho zvedl Pierre Aslan, bývalý výrobce parfému, když ho zaujala vůně klobouku. A když ho začal nosit, po dlouhých letech v depresi a neschopnosti vrátit se k práci pocítil touhu změnit šatník, oholit svůj zanedbaný plnovous a nakonec odemknout svou nepřístupnou pracovnu, aby stvořil hit. Zkrátka se jeho život plný tápání a vyhoření úplně přetočil, snad jen díky klobouku. Ovšem i on po návštěvě restaurace zjistil, že si omylem přivlastnil cizí a s tím Mitterandovým odešel domů Bernard Lavallière. Potomek staré aristokratické rodiny z velmi usedlých, konzervativních kruhů, jenž po naražení klobouku na hlavu náhle nedokázal snést neustálé stesky nad současnou dobou a překvapen sám sebou, vrhl se do víru dění a moderního umění. Zkrátka se jeho život, jenž znuděně odžíval v dávno zašlé minulosti, najednou přetočil, snad jen díky klobouku. Ale nebyl by to Mitterandův klobouk, kdyby se ani u Bernarda neohřál jen krátce a jako tečku za příběhem nezakončil svou cestu dokonalým kruhem.

Osudové dny a osudová rozhodnutí všech čtyř protagonistů přitom byla docela krátká, podle stejného schématu a zjednodušená pro krátký román. Byly představeny postavy ani ne nespokojené, jako spíš neschopné udělat změnu, o jejíž potřebě třeba ještě ani nevěděly. Do jejich cesty se úplnou náhodou dostal klobouk francouzského prezidenta, o němž se kromě Daniela všichni až mnohem později dozvěděli, komu patřil. Najednou se v nich probudilo sebevědomí, oni udělali něco nečekaného a jejich život se obrátil k nejlepšímu. A pak zase stejnou náhodou o klobouk přišli. Tomu odpovídá jistá prostota textu, místy až naivita nebo přehnané pasáže. Třeba začátek s Danielem lze popsat jako "dvacetistránkový orgáč z toho, že kus od něho seděl prezident". Alespoň to nebylo nic nadpřirozeného ani velmi vážné problémy, spíš náhodné pošťouchnutí správným směrem, a tam až trochu absurdní přehánění nevadí. 

S tím souvisí i detail, jenž se mi opravdu hodně líbí - byl klobouk kouzelný nebo ne? Rozhodně musel být důležitý, když se ho Mitterand snažil hned od začátku vypátrat, a jakmile se k němu na konci vrátil, vyhrál znovu prezidentské volby. U Daniela mohlo jít jen o sugesci a placebo, protože věděl, komu ho "krade". Jenže ostatní nic netušili a přesto na ně fungoval stejně. Aslan by bez něj dokonce nevymyslel novou vůni, protože to byl právě klobouk, co ho přivedlo na správné aroma. Prostě to nevíme. A hlavně na tom vůbec nezáleží. 

Jenom pro mě hranici trochu překročilo, že Mitterand, jak se ukáže v závěru, po klobouku celou dobu pátral a jeho kancelář nebo nějaké tajné služby sledovaly všechny, jejichž rukama prošel. A nakonec poněkud schematický epilog o všech zmíněných hlavních postavách, kde ty dobré měly relativní štěstí do konce života, ty "zlé" jako arogantní milenec měly celoživotně smůlu a klobouk sám po Mitterandově smrti záhadně zmizel. To už jsme spíš zabrousili do pohádky. Nicméně neřekla bych, že si tato kniha dělá vyšší ambice, takže jí to vlastně nejde vyčítat. Pro dlouhou cestu autobusem byla ideální.

Mé hodnocení: