Originální název: Stezky krve
Rok vydání: 2001
Při otevření této knihy jsem si uvědomila, že nejsem vůbec zvyklá číst fantasy příběhy, které nejsou dětské pohádky nebo několikasvazkové ságy, a i těch znám ve skutečnosti docela málo. A že držím v ruce fantasy s vlastním světem, s vlastní mytologií a vlastními tvory, jako má každá jiná světoznámá sága, ale jen na 250 konečných stranách kapesního formátu. Zklamaná jsem tím tedy rozhodně nebyla, nicméně mě nenavodila ani na další kraťasy.
Zřec Gara totiž moc dobře ví, že Zerichanovo zneužívání magických sil pro udržení Adigasovy moci vychyluje posvátnou Rovnováhu, a pokud ho nezastaví, přijde konec světa. Díky svému spojení s božstvy a magií země zjistí, že právě čtyři poutníci by mu v tom mohli pomoci, protože v identitě každého z nich se skrývá zásadní tajemství svázané s nynější situací. Jenže času není nazbyt. Jednak Adigasovi došla se vzbouřenci trpělivost, tudíž hodlá prohnat horami své vojáky při konečné čistce, a jednak Zerichan dokáže, stejně jako Gara jeho, vycítit Garovo snažení a stvoří nelidské zrůdy, aby jeho čtyřku zastavili. Pak už bude záležet jen na štěstí, náhodě, vůli obyčejných náhodných lidí a vůli bohů, jestli uspějí.
Ti zmínění bohové patrně vycházejí z různých koutů slovanské mytologie. Vlastně všechno se odehrává v jakési fantastické slovanské zemi slučující předkřesťanská náboženství, rytíře a hrady středověku, staroslovanské a modernější prvky a magii. Navíc jsem nedávno viděla seriál Slovania, takže s některými zmíněnými bohy, rituály nebo tím, co je zřec, jsem se seznámila, a líbilo se mi to. Stejně jako to, že to byl fungující, samostatný svět, sice další z mnoha a ničím výjimečný, ale ani nudný. Nedostávalo se mi dvorských intrik, což mívám v pseudostředověkých fantasy nejradši, místo toho jsem nejvíc času trávila v provizorní horské vesnici mezi vojáky, což není mé oblíbené, i tak mě to bavilo. Postavy mě zajímaly, nechtěla jsem, aby dopadly zle, ale oceňovala jsem, že autorka se nenechala odvést od reality válečné brutality a nemuseli nutně přežít ani sympatičtí klaďasové. Včetně dětí, Dařčin osud mě třeba dost překvapil.
Na druhou stranu má děj nedostatky. Je to velice krátká kniha, a proto všechno výše uvedené, včetně podzápletky s Aghou Chánem, vládcem jiného teritoria dobytého Adigasem, skáče jedno za druhým obrovskou rychlostí. Bez velkých úvodů, bez vysvětlování, scény jsou krátké, osekané. Vždy se objeví problém a brzy, často hned zase zmizí, žádné náznaky během děje. Pokud se nějaké tajemství mělo táhnout celou knihou, čtenáři došlo hned na začátku, žádná zvláštní hloubka. Postavy dělaly, co měly, bez velkých vnitřních monologů, rozvádění jejich myšlenek a jednání. Všechno jelo povrchně, extrémně přímočaře, podzápletky občas skoro až překážely. Přitom si šlo s každou scénou a podzápletkou trochu vyhrát, trošku víc se rozepsat, trochu to prodloužit a nebát se složitějšího budování momentu. Ne všechno hned rozseknout.
K tomu rovnou enbyl nutný Agha Chán z pouštního národa. Přidat další království, dalšího vyhnaného vládce, jeho agendu a víceméně náhodné spojení s rebely nepochybně dokresluje svět. Jeho národ mi přišel i zajímavější než ten hlavní. Jenže existoval, jen aby mohl zahrát Aragorna, v rozhodující bitvě přivést rebelům nemrtvou pouštní armádu a jinak neměl na děj žádný dopad. Jeho postava se mi líbila, působil trochu jako Oberyn Martell z Písně ledu a ohně, ale nepřinesl nic moc, co by odůvodňovalo ubírání místa většímu rozletu. I jeho vpád do závěrečné bitvy byl silný, pohádkový deus ex machina. Navíc nebyl jediný. Zkrátka si myslím, že v knize vystupovalo příliš mnoho postav na příliš malém prostoru, ani ony ani jejich svět nebyl dobarvený tak, jak mohl velmi snadno být, a ač jsem si čtení celkem užila, bylo to moc rychlé. Moc jednoduché. Moc prosté. Moc obyčejné.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat