13. 10. 2021

Dot Hutchison - Sběratel motýlů

Originální název: The Butterfly Garden
Rok vydání: 2016
Český překlad: 2017

Když jsem objednávala tuto knihu, nevšimla jsem si, že jde o první díl trilogie. Příběh ovšem stojí docela samostatně, na konci je uzavřený, není potřeba ostatní díly znát a zdá se mi, že nebudou úplně o tom samém, což je plus. A navíc mě po přečtení rozhodně láká po ostatních se podívat taky.

Byl jeden zahradník, který si vybudoval tajnou nádhernou zahradu se spoustou motýlů pro svou potěchu. Akorát, že tím Zahradníkem byl velmi bohatý úchyl a Motýly, které do utajené a pečlivě zajištěné Zahrady umisťoval pro jakékoli potěšení, tvořil z unesených teenagerek. Těm na záda vytetoval motýlí křídla, dal jim nové jméno, přísný režim a v jednadvaceti je nabalzamoval a zalil do epoxidu, aby navždy uchoval jejich krásu. Příběh ale začíná ve chvíli, kdy Zahradu prohledává FBI poté, co náhodný konflikt po objevení Zahrady Zahradníkovým mladším synem a jeho uvědomění, že nemůže zoufale lpět na lžích, kterými se otec snažil situaci zachránit, odpálí doslova bombu. Některé dívky jsou tedy zachráněny, protože bohužel nevyvázly všechny, a jedna z nich, Maya, sedí na velitelství s agenty, kteří se z ní snaží dostat, co se vůbec dělo. 

Není to ale snadné. Zatímco mnoho ostatních unesených dívek pochází z dobrých poměrů, Maya měla dětství plné naprostého nezájmu autorit, vším se musela nějak probrat sama, nakonec si pořídila falešné doklady a byla zvyklá žít mezi cizími, od nichž neočekávala nic. Takže zatímco je ochotná věcně, fakticky a bez dávno odložených emocí popsat jasný obraz i o nejhorších Zahradníkových zločinech, je otázka, jestli se agenti dokáží dostat i k ní jako oběti a dívce skrývající se pod Mayou. Nebo dostat se vůbec přes děsivé vyprávění. O tom, jak Zahradník v tajném skleníku naaranžoval vymyšlený život pro své Motýly, které nutil předstírat štěstí, zatímco se museli snažit zapomenout na staré životy, protože když vypadali příliš nešťastné nebo se zhroutili, ostatní je po pár dnech ticha objevili za sklem, stejně jako v případě neléčitelných nemocí a zranění, poškození tetování nebo těhotenství. Museli snášet jeho znásilňování a jeho sadistického staršího syna. A pokud se jim podařilo potlačit myšlenky na to, že ze Zahrady není úniku, jak se přesvědčovala hromada dívek už po 30 let, a tedy že se nedožijí více než jednadvacátých narozenin, museli ostatní přijmout za svou nechtěnou rodinu a přečkat ubíjející dny odpočítávající pomalu jejich přesně vyměřený čas v místě, jež by bez motýlích křídel mohl vypadat jako ráj.

Nejdřív uvedu dva negativní prvky, za mě v knize navíc. Jeden, jedna z obětí byla dcera senátorky, která hrozila zatáhnout do všeho politiku a zhatit vyšetřování požadavky na to, aby vytáhla Mayu na světlo a vyhysterčila z ní, o co jde. Protože všechny oběti byly už mimo ohrožení, pachatelé zajištění, Zahrada zničená a nikomu nic bezprostředně nehrozilo, neexistoval pro agenty důvod, proč pospíchat. Pokud by autorka nepřidala hlasitou senátorku, která měla spustit ještě větší mediální smršť, než o jakou se snažili novináři, a tak se najednou zase hrálo o čas. To si vážně mohla odpustit. A druhý je závěr, kdy se ukázalo, že jedna z "Mayiných" známých je uprchlý Motýl a o Zahradě jí vykládala dávno před "Mayiným" únosem. Je dobře vysvětleno, proč nikdy Zahradu neprozradila, ale zároveň to spadlo do klišé. Hlavní postava najednou byla na "dobrodružství" předem připravená. Z dívky, již okolnosti donutily odložit krunýř odtažitého individualisty a stát se ochránkyní a zachránkyní, je předem předurčený hrdina. Nejsme přece úplně v young adult sekci.

Jinak byla kniha skvělá, napsaná tak dobře, až se hrozně špatně četla - obdobně jako Věk zázraků. Její obsah byl strašně krutý, surový i bez mnoha explicitního násilí, a život v Zahradě byl naprosto beznadějný. Podobně jako ve Věku zázraků Maya jen popisovala, co se dělo, a navenek, ze Zahradníkova pohledu, všechno doopravdy působilo idylicky a esteticky krásně. Nikde žádné potoky krve, kromě sadistického Averyho žádná hrubá síla. Jenže to byla pouhá iluze schovávající zcela nevyhnutelnou smrt. K tomu děsivě pomalou, protože pokud Zahradník unesl patnáctiletou, měla v Zahradě žít v režimu zasluhování si drobností sexem a neporušitelných pravidel šest let... a každý den vídat těla svých předchůdkyň na chodbách. Něco takového je úplně šílené si představit a dojem zděšení a deprese autorka navodila perfektně z pohledu oběti i bez emocionálních výlevů a bez toho, aby kdykoli musela jakkoli zmínit, že je to špatné. Stačilo vědomí bezmocnosti, bezradnosti, neschopnosti jakékoli obrany.

Líbilo se mi také, jak se autorka pojistila proti argumentu, který vinu často hází na oběti - proč ho nepřemohly, když jich bylo víc. Ač byl Zahradník únosce, násilník a vrah, jeho místo by zaplnil Avery a ze Zahrady by udělal mučírnu, takže ho vlastně potřebovaly, dokud kartami nezamíchal Averyho mladší bratr. Každý ze Zahradníkovy rodiny tedy dostal specifickou osobnost znamenající jasnou úlohu v příběhu. Přitom, opět dobrý nápad, žádná z těchto úloh ale sama o sobě neznamenala pomoc. Dokonce ani telefonát na policii nemusel znamenat nic, bez důsledného promíchání jejich činů, činů Motýlů a náhody, by Zahrada existovala dodnes. Což je lepší, než udělat z jediného člověka seslaného zachránce. A čtenáři k tomu zůstal nehynoucí vztek nejen na pachatele, ale i na Desmonda a všechny Desmondy světa, pro které je snazší zoufale se držet předkládané lži, protože udělat, co je správné, by něco stálo.

Prostě jsem si čtení užívala, na etapy, a po dočtení ve mně kniha zanechala silný dojem. Na druhou stranu doporučuji jen těm, kteří takové téma a do takových detailů zvládnou, opravdu není snadné. 


Mé hodnocení:



1 komentář: