Miroslav Kučera - Zákony zločinu

Originální název: Zákony zločinu
Rok vydání: 2015

Tuhle knihu mám už nějaký rok a kupovala jsem ji proto, že Zákony zločinu spolu s podtitulem Nejděsivější kriminální případy 20. století, zněly zajímavě. Znělo to jako dílo podobné řadě Nej, z níž mám pár kousků jako Nejkrutější zločiny, Nejkrutější kanibalové a podobně. Jenže se ukázalo, že název je to trochu zavádějící, podtitul ještě víc a že celé je to trochu jinak.

Autor zde popisuje několik případů, s nimiž se setkal ve své kariéře člena pátracího oddělení Federální kriminální ústředny, a s nimiž seznamoval veřejnost v televizi a žádal pomoc při pátrání. Všechny tak popisuje z tohoto specifického úhlu - nerozebírá stopy a místo činu do detailu jako kriminalista, neřeší motivy a psychologii pachatelů víc než laicky, nezabředáváme do dlouhé historie pachatelů i obětí jako v true crime videích. Víceméně stručně popisuje, co se stalo, komu, za jakých okolností, a pokud se to zjistilo, tak kdo a proč za to může. A jakým způsobem do věci zasahoval sám, tedy jak připravoval výstupy do televize. 

To je docela zajímavá část, protože popisuje, jak se tehdy s veřejností pracovalo - jakými různými způsoby bylo nutné pojmout konkrétní případy, na co se soustředit, co vůbec říct, jestli přiznat, že hledají identitu mrtvoly, kdy a kde vysílat, protože se musí brát do úvahy, v jaký moment bude mít zpráva největší dopad, a jaké k tomu použít podklady. Vedle toho, že některé případy byly z 90. let, některé z doby socialismu, kde fungovala i omezená ochota zpřístupňovat informace a zároveň velmi pomalé byrokratické soukolí. To vedle svých zkušeností s televizí a tiskem, kde si často musel poradit různými neformálními cestami, dobře popisuje i na mezinárodních případech, a vážně mě bavilo číst, jak složitá byla spolupráce s Německem nebo Rakouskem, kdy policisté na obou stranách chtěli pomoct, ale režimy jim do toho házely klacky. K tomu se zmiňuje okrajově i o celkových problémech s vyšetřováním způsobených nejen režimy, ale i dobou, tedy nedostatečnou technikou a podobně, a to celkově dává originální, ne jen suše faktický pohled na věc. 

Navíc je každý případ popsaný jenom krátce, probírá jen to důležité, shrne ho od začátku do konce, jak s ním byl sám seznámen, a tak se to dobře a rychle čte. Umělecká licence v některých dialozích používaných sem tam je využitá docela dobře, popisy samotných činů, byť také nepochybně přibarvené, protože zdaleka ne vždy se pachatel přiznal do detailů, se mi literárně taky líbí, na moment nás přenáší přímo do "nejlepšího" a líčí to tak, že si to člověk jasně představí a i s povědomím o výsledku je napjatý, co se stane. Snad jen vyznívání vět a myšlenek do ztracena je trochu nadužívané. Místy by kniha chtěla lepší editaci.

Navzdory názvu ale nejde jen o zločiny nebo děsivé kriminální případy. Nebo vůbec kriminální případy. Popisuje vyšetřované vraždy, znásilnění, násilí. Ať už u příležitostných nebo sériových pachatelů. Někdy širší veřejnosti zcela neznámé, někdy docela slavné. Ale také píše o nehodách, sebevraždě zahraničního studenta provedené jen náhodou na našem území, zatoulání se dítěte, o uloupení obrazů. Což je sice dobře pro zúčastněné, že někdy šlo pouze o ztracení se na procházce nebo o nedobrodružnou vloupačku do prázdné provozovny, kde vše dostali zpátky, nebo o něco vyloženě rutinního nebo vůbec ne kriminálního, ale řadit to vedle brutálních činů nebo dokonce Hojera a Unterwegera je přece jenom trošku zvláštní. Nebo se to minulo názvem. Také se mi sem tam nelíbilo, když v některých případech autor naznačil možné okolnosti, ale dál se jim nevěnoval. Třeba u zmizení Věry Urieové psal, že se vše možná pořádně nevyšetřilo kvůli politickým špičkám a možnému dění v neveřejných kuloárech, a že se možná měli věnovat betonu někde jinde, ale vůbec nijak to nekonkretizoval, a kdybych o tom nečetla víc jinde, zmátlo by mě to. Buď to tedy vzít se vším všudy a držet se tématu, doříct nakousnuté, nebo to nezmiňovat.

Mé hodnocení: