Sophie Loubière - Chlapec s kamínky

Originální název: L'enfant aux Cailloux

Rok vydání: 2011

Český překlad: 2018

Jako docela často je tato kniha něco trochu jiného, než jsem čekala, ale autorka měla skvělý nápad, který dokázala skvěle zpracovat. Protože jak často se setkáte s hlavní postavou, vlastně téměř jedinou postavou, prostřednictvím jejíž hlavy příběh sledujeme, říkáte si, jak šílené je, že se propadá do hlubin psychických neduhů stáří, jak je evidentně mimo, a zároveň jak nečekané je, že i před vámi tolik utajila, ačkoli netajila vůbec nic.

Elsa měla od malička pohnutý osud, kvůli němuž se rozhodla, že realita bude taková, jakou ji ona vidí. Třeba její matka neunesla, že zbytek rodiny během války poslali do plynu, a tak se udala gestapu. Podle Elsy, která nic takového nemohla akceptovat, ale utekla s vášnivým cizincem. Elsa si potom po studiu v několika internátech, kde byla dosti problémová, přísně k srdci vzala učitelskou kariéru a za manžela bratrance, jehož si vzala k srdci ještě přísněji a zvláštněji. Když totiž jako lékař odjel do Kanady a jejich soužití nefungovalo, požádala ho, aby ji a jejich syna Martina opustil, ačkoli ho nikdy nepřestala milovat. A pak, když jí moc času nevěnoval ani Martin kvůli vlastní kariéře a rodině, a stal se jakýsi incident s jejím vnukem, tedy v době, kdy do děje vstupujeme my, se přestěhovala zpátky do svého starého domu vedle úplně nových sousedů.

Byla to zdánlivě obyčejná rodina. Rodiče, starší energická sestřička, mladší uřvaný bratříček. Jenže Elsa, pečlivě sledující veškeré okolní dění od politiky, přes obecní zeleň až po sousední zahradu, si všimla, že v neděli do zahrady, do místa, kam je vidět jen z jejích oken, vychází i chlapec, jehož si nikdo nevšímá, vypadá podvyživeně, nemocně, zkrátka nedobře, a na zemi si skládá kamínky a větvičky, dokud zase na zbylých šest dní nezmizí v útrobách domu. A který navíc podle všech vůbec neexistuje. Elsa si totiž vzala do hlavy, že tohoto chlapce týrají, a že se ji na to snaží upozornit. To proto slyší na půdě kroky a krysy, to proto mívá sny o klavíru, to proto nachází na parapetu prach a kamínky, to proto slýchá volání o záchranu, babičko Elso! Jenomže co může dělat, pokud škola, policie ani sociálka u rodičů nenašli další dítě, další rodný list, a naopak našli její vlastní psychické problémy, jako co si tehdy umanula se svým vnukem? Na druhou stranu, co když Elsa vždy poukazuje na pravdivé věci, jenom svým zvláštním, těžko pochopitelným způsobem?

Originální prvek hned od začátku tedy je, že hlavní postavu nemáte rádi. Je to babka práskačka, strká nos do všeho, všechno musí být po jejím a stejně nic neschvaluje, protože to není jak bývalo a ostatní už dávno nemají žádné manýry. K tomu stará Francouzka. Díky tomu nevíte, jak doopravdy její okolí funguje, znáte jen Elsou zkreslený obraz. Přičemž víte, že je zkreslený, sledujete její drobné výstřednosti i velké problémy. Ty si sice nepřipouští, ale jdou vysledovat v náznacích. Zejména ohledně jejího vnuka, na kterého se sice pořád ptá, ale o němž tušíte, že už vlastně možná dávno není mezi živými a Elsa s tím měla něco společného. K tomu zjevné psychické potíže, jako slýchání zvuků, paranoia, že ji každý sleduje a chce ji dostat, postupné, nenápadné extrémní zkomplikování vlastního života, jehož plný dosah zjistíme až na konci, a samozřejmě divné sny a halucinace, v nichž se jí do reality projektuje minulost, a tak i když něco doopravdy vidí, je to zahaleno haldou bludů. Za takových okolností zkrátka nevěříte, že nějaký týraný chlapec existuje, a babku byste poslali na psychiatrii. 

Jenomže pak přijde drastické vyvrcholení Elsina střetu se sousedy a v následné dohře se dozvíme úplně všechno z objektivního pohledu policie a Elsina syna. A je to jedno překvapení za druhým. Nejen ohledně mrtvého vnuka, kdy situace nebyla tak jednoznačná a najednou chápeme, proč ji její syn nezavrhnul a naopak se o ni staral. Ale i ohledně onoho chlapce. Najednou Elsu pochopíme, vidíme, co viděla ona, a jak zoufale bezmocně se snažila bojovat za to, co ostatní vidět nemohli, protože viděli jen ji. Asi se v tom dá najít malá lekce, jako "nezavrhuj hned všechno, co řekne někdo nespolehlivý, i kdyby většina byly jen bludy". Hned vedle s ukázkou, jak je pochopitelné, že v nich málokdo chce hledat ten zlomek skutečnosti. 

Jediný problém jsem měla s tím, jak dlouho trvalo, než se chlapec ukázal a než se do toho Elsa "dala". Úvod, docela dlouhý, o Elsině mládí, rozvodu, stárnutí a stěhování zpět do jejího starého domu mě moc nebavil. Asi byl nutný k nastínění Elsy, k načetí nesympatií, ale prostě nebavil.

Mé hodnocení: