Stephen King - Mrtvá zóna

Originální název: The Dead Zone

Rok vydání: 1979

Český překlad: 1999

Další kingovská jednohubka. Kratší, relativně stručná, drží se jednoho prostého příběhu, neurazí, ale taky na ni docela rychle zapomenete. Přesto příběh přináší obecné otázky a úvahy o různých životních situacích a filozofii. Tady konkrétně, kdybyste mohli cestovat časem a zabít Hitlera, udělali byste to?

Hlavním hrdinou, který si ke konci tuto otázku položí, je John Smith. Mladý muž s životem před sebou, a to životem, jenž se začíná otáčet k dobrému. Baví ho práce, začal si se super dívkou Sarou, je dost daleko od matčiných náboženských výstřelků, zkrátka by konečně mohl někam pokročit. Dokud se to nestane. Vyrazí si se Sarou na podzimní festival a v podivném transu obehraje kolo štěstí, protože ví, kdy a na co sázet. Pak si objedná taxík domů, havaruje a skončí na pět let v kómatu. 

Probudí se do vcelku nového světa, vcelku nových fyzických handicapů, kvůli nimž ho čeká řada velmi nepříjemných operací a cvičení, a hlavně vcelku nových schopností. Jak se zdá, vědět, jaké číslo padne, byl jen začátek a nehoda je v Johnnym posunula mnohem dál. Teď se stačí dotknout terapeutky a vidět, jak jí hoří dům. Nevěřícího novináře a přečíst si vše o jeho posedlosti jeho sestrou. Svého doktora a zjistit, že jeho ztracená biologická matka žije s novou rodinou. Johnny ale tyto schopnosti nehodlá využívat pro obohacení ani slávu, naopak se snaží, aby mu celý svět dal pokoj. Chce se jen vrátit do života a překonat překážky posledních pěti let. Jako je Sařino nové manželství a tragický zdravotní stav jeho matky. Tedy alespoň do chvíle, kdy už stranou stát nemůže. A nejde jen o nalezení nebezpečného sériového vraha, ale také o jednoho zpočátku nevýrazného místního politika s velkými ambicemi, jehož sice většina lidí bere za šaška a dobrého starostu, ale v němž Johnny po potřesení rukou spatří krvavou zkázu. Sice tedy nemá stroj času, aby mohl jít zabít Hitlera, ale má vizi, podle které je na cestě ještě horší člověk. Přímo před ním. Rozhodnutí je na Johnnym.

Je proto trošku zvláštní název Mrtvá zóna. O mrtvé zóně se moc nemluví. Johnny občas zmíní, že některé drobnosti nedokáže vidět, jsou v "mrtvé zóně", části mozku, kterou kvůli úrazu nedokáže používat. Vzdáleně se jí dotkneme ještě při doučování, kdy svému studentovi pomůže překonat problémy s vnímáním textu tak, že ho naučí "obcházet mrtvou zónu". Ale nehrálo to přímo do Johnnyho zápletky, byla jen jednou z mnoha podmínek jeho schopností. Možná by se hodil název trochu jiný. K tomu v první polovině knihy nepředstavili moc dobře onoho politika s předpovězenou děsivou budoucností, ústřední postavu závěru. Až příliš dlouho jsem netušila, proč tam vůbec skoky k němu jsou, s ničím a nikým nijak nesouvisel, rušil od Johnnyho a často jsem měla dojem, jako by Kingovi utekl z jiné knihy. Neměl mu minimálně před půlkou dávat samostatné kapitoly a uvést ho tak natvrdo. Třeba postupně budované narážky a zmínky na pozadí by sloužily lépe. 

Rozhodně se mi však líbilo, že je to pro jednou prostá novela mimo velký, ideálně propojený svět, příběh jednoho muže o tom, co udělá v konkrétním, zdánlivě obyčejně lokálním případě se svou náhlou nevyžádanou mocí. A ač jeho rozhodnutí má určit, zda vyhraje dobro nebo zlo pro celý svět, není to žádná temná magická dimenzionální bitva. Jen úvaha, jestli picne jednoho hlasitýho vošousta, se vším, co to pro něj bude znamenat. 

Víc se jednalo o dopady takového zranění na život, na rodinu a vztahy, a samozřejmě i o dopady takových schopností, pokud se dostanou na veřejnost. Na Johnnyho boj s tím, co by po něm chtěli všichni ostatní, co by mohl chtít on sám a co je vůbec možné dělat. Na setkání s dobrými lidmi, zlými lidmi, nepřejícími lidmi. Na jednotlivé epizodky, kdy svou schopnost použil, ať už pro drobnost nebo něco velkého. To mě bavilo nejvíc, konkrétně jeho pomoc při hledání vraha a potom jeho předpověď požáru v baru. Obě tyto části by klidně fungovaly i jako samostatná, kraťoučká povídka. A samozřejmě konec, velké finále, když se Johnny rozhodl, jak zasáhne, a jeho vyústění, i když nebylo úplně přesně takové, jaké si představoval. Což bylo další příjemné překvapení. Velká, celoplanetární hrozba, tady vlastně měla docela obyčejný rozměr, když "Hitler" nemusel ani zemřít a pohřbila ho obyčejná fotka. 

Zkrátka se mi kniha líbila, měla moc dobrý nápad a hromadu kladů. Přesto jsem se do ní dlouho nedokázala pořádně začíst, měla jsem ji otevřenou pár týdnů a možná by se dala i osekat, hlavně v první půlce.

Mé hodnocení: