Hillary Jordan - Bahnitá pole

Originální název: Mudbound
Rok vydání: 2008
Český překlad: 2018

Tato kniha je poměrně těžká na čtení. Není složitá, děj je až primitivní a dlouho vůbec nějaký hledat. Jenže se odehrává v první polovině minulého století v deltě Mississippi, v krutém sevření nelítostného a vesele bujícího rasismu a sexismu, přičemž mezi postavami, vypravěči, jsou i největší oběti, Laura a černoši Florence a její syn Ronsel. Zbylými jsou Lauřin manžel Henry, jeho mladší bratr Jamie a Florencin manžel Hap.

Laura se ocitla v nezáviděníhodné situaci svobodné ženy přes třicet, ačkoli jí to vlastně vyhovovalo, a měla za to, že o ni stejně nikdo nemůže mít zájem. Dokud se neobjevil Henry, málomluvný, málo emotivní, svérázný veterán z první světové války. Vzal si ji a měli dvě dcery. Jenže taky toužil vlastnit půdu a nic než zemědělství ho nezajímalo, tak se nakonec, bez ohledu na Lauřinu nechuť, stěhovali z města do Delty. Kde měli mít pronajatý dům a Henry svou farmičku. Jenže se ukázalo, že jak je Henry svérázný a tvrdohlavý, tak také není těžké s ním zamést, a dům mu vyfoukl někdo jiný. Rodina, i se starým, protivným otcem sympatizujícím s KKK, se musela nastěhovat na farmu bez tekoucí vody a elektřiny uprostřed bahna a Laura tím velmi trpěla, zatímco Henry byl šťastný.

Jenže farmaření v Deltě také znamenalo spolupráci s místní černošskou komunitou, tedy pronajímání polí rodinám, a jednou z nich byli i Hap s Florence a jejich děti. Starý otec je ze srdce nenáviděl a Henry si rovněž udržoval povýšený odstup, jen Laura nakonec Florence přijala jako pomocnici do domu a stala se pro ni velmi důležitou společnicí. A navíc se začalo blýskat na lepší časy, když mohli mít na jiný dům, kde by se Lauře líbilo. Bohužel se pak z druhé světové války vrátil Jamie jako vyznamenaný a poznamenaný pilot a poté i Ronsel, vyznamenaný a poznamenaný pozemními bitvami, odhalením koncentračních táborů a poměry v Evropě, kde bílým dívkám nevadila barva kůže, nikdo ho za ni nepronásledoval a kde dokonce nikdo neřešil, že s německou Resl navázal šťastný románek. A Resl mu teď píše, že jí nechal dítě. Tihle všichni se vrací ke starým pořádkům, kde komunita takové pošpinění rasy nehodlá dopustit a kde nikoho nezajímá, že může mít mladý muž trauma z války někde daleko za oceánem. A to je tak natlakovaný hrnec, že musí bouchnout, nejspíš směrem k tomu, kdo ho celou dobu tak dobře utěsňoval.

Dílo to tak bylo ze všeho nejvíc depresivní. Pokud účelem knihy bylo ukázat, jak naprosto na hovno byl život v minulém století pro ženu, černocha nebo psychicky porouchaného v meziválečném a poválečném USA, tak to zvládla dokonale. Cítila jsem vztek, když Henry šel za svými sny a manželka neměla nárok odporovat, když město udělalo neurovnatelný problém z toho, že Jamie a Ronsel spolu jezdili v kabině auta, poněvadž Ronsel byl, oh ten hřích, hanba a hnus, černý, když ani je vlastně nespojovalo skutečné přátelství, odlišná rasa jim nedovolila víc než nerovnocenně sdílet válečné trauma nad flaškou, když i utlačovaná a ublížená Laura neustále vysvětlovala, jak samozřejmě není k Florence moc hodná, protože to se k takovým hubám nesluší, a když nakonec spořádaní, slušní a ctihodní občané oblékli bílá prostěradla, aby Ronsela opustila touha vrátit se k Resl a mít rodinu. Což všechno vychází z reálného života té doby a je to naprosto děsivé. 

Nebylo to ovšem napsané špatně. Každá z postav měla svou osobnost, svůj styl, své vyjadřování, své přesvědčení, své touhy, s ostatními interagovala po svém, takže i v tak omezeném obsazení jsme všechno viděli z několika dost různých úhlů pohledu. I co se týče "vypravěčů", byly nám předloženy jejich dobré i špatné stránky a všem šlo alespoň v něčem fandit. Na rozdíl od takových zrůd jako byl starý otec. Na druhou stranu, nikdo z nich nebyl vyloženě dobrý, ač to kolikrát vycházelo pouze z tehdejší kultury. Pokud jste chtěli držet pěsti Lauře, docela vám to kalilo, jak se povyšovala nad nebělochy. Když jste si říkali jak fajn je Hap, stejně jste měli vztek na jeho tvrdohlavost, zoufalou víru, jaká často komplikovala věci. Henrymu jste nemohli zapomenout, jak pro něj záleželo jen na jeho nápadech a sklizni. Ronsel a Jamie všechno zhoršovali tím, čím se snažili vystrnadit ze sebe PTSD. A i díky tomu bylo naprosto pochopitelné, jak jsme se od svatby a stěhování Laury a Henryho dostali ke kopání hrobu a proč to nemohlo skončit jinak. Nakonec po všech drobných událostech, jaké se k sobě nahrnuly, propletly a vygradovaly, motiv a příležitost pokusit se všechno tohle zlo napravit a zbavit se jeho kořene v této konkrétní rodině, si našli skoro všichni. My se tak vlastně nedivíme, jak se v nejhorší moment mohly tyto postavy v tomto stavu takto sejít, připravené smýt krev krví. 

Ač nemám moc v oblibě díla koncipovaná jako každodenní svědectví své doby bez velké zápletky, v tomhle tedy fakt, že se vlastně nic neděje, bohatě vyvažuje pohled na to, jak nejlepší produkty své doby a místa jsou i přes své přesvědčení o svém božím oprávnění víceméně banda hovad. A jak je strašně frustrující, že to tak fungovalo, že tam na to pořád nedávají zapomenout a mnozí by to chtěli zpátky. Zkrátka je to hodně surový náhled na něco, co my tady můžeme jen těžko chápat, protože jsme si takovým vývojem neprošli. 

Mé hodnocení: