Tak to dopadá, když jdete na oční

Kdysi jsem na oční chodila. V druháku, snad v druhém pololetí prváku? Zkrátka ten rok, kdy jsme na informatiku a matiku dostali učitelku původem z naší vesnice poté, co se nám za vesnicí její auto políbilo s vlakem. Právě při informatice mě tak nesnesitelně bolelo oko, až mě poslali k očnímu, jedinému ve městě a okolí, bohužel pro město a okolí. Tehdy to byl zánět slzného kanálku, banalita, ale začalo to tím. Protože když mě potom čím dál víc otravovaly zákalky ve sklivci, aniž bych věděla, co to je, objednala jsem se na přelomu střední a vysoké znovu k němu. Mé stížnosti na zákalky a trochu horší zrak do dálky neřešil, vyfasovala jsem nanejvýš půldioptriové brýle, abych dala pokoj, a začal řešit oční tlak. No... nějaký rok jsem pořád chodila na měření, on dokola říkal, že je vyšší, ale neřekl, co to znamená, proč to tak je, co s tím dělat. A jelikož tou dobou už jsem jezdila do školy do Plzně, přestaly mě tyhle zbytečné návštěvy z ruky bavit.

Teď se mi ovšem zrak horší víc, specifickým způsobem, co by byl na dlouho, a povedlo se mi najít očního v ČB. Opět zcela vynecháváme, jaký kulový vidim, to všichni zarputile neberou na vědomí, ale opět se pustil do očního tlaku, který je prý extra vysoký. Přičemž víte, co už zjevně před lety stačilo? Napsat mi kapky, co mi napsal teď, aby se zase snížil. Ale to není všechno, já vždycky musím mít něco extra.

Tak tedy oční měl podezření na zelený zákal nebo něco takového. Vlastně mi doteď nikdo neřekl, jestli ho mám, mám leda dvoje kapky a asi to je, s tím, jak vše probíhalo, taky vedlejší. Poslal mě na oční do nemocnice kvůli přesnějšímu vyšetření. Proč ne, očního mám ani ne deset minut chůze od baráku, dolní areál nemocnice ani ne deset dalších. Akorát jsem nevěděla, jestli se na tohle musím objednat. Tak do nemocnice volám. A volám. A volám. A volám. A volám. Jenže nemocnice funguje přibližně jako soudy, takže ať volám na informace nebo na oční recepci, nikdo to nebere. Až po třičtvrtě hodině mi konečně sdělili ne, na to vyšetření, které předčítám z papíru od lékaře, se objednávat nemusím, když stihnu přijít dneska do tří, tak mě vezmou. Výborně, jdu.

Na oční recepci, tentokrát osobně, mi sdělili, že mi měli říct, že se musím objednat. ...hele a tos nebyla ty, kdo ten telefon zvedl? Tak si to laskavě vyřešte mezi sebou, jsem potěšená, že máte tak super komunikaci. Ale mám se zeptat v tamté ambulanci. Tak se ptám, změří mi tlak, ale objednají mě až ve čtvrtek další týden, protože jsou jarní prázdniny a nikdo tam neni. Se slovy "to teda nevim, proč vás neobjednal už doktor". Já to snad mam vědět? Já dělam jinej obor, kde je bordel, tohle je váš bordel. 

Nicméně se tedy přesuneme do čtvrtka. Rázuju rovnou do nemocnice. Tam to byla zábava, tahali mě od přístroje k přístroji, z místnosti do místnosti, jednou i ven z oddělení, brali mi krev, rozkapali mi oči a nakonec jsem se dozvěděla, že mám velmi oteklé oční nervy, ale nikdo neví proč. Protože oči jako takové jsou v pořádku. Takže to může být nějaká nemoc, která se takhle vedlejším způsobem projevila, nebo je to otok bez známé příčiny, a pak se ho budem muset zbavit vnějším zásahem. Taky doktorka naznačila, že ji napadá diagnóza, ale prej ji zatím nechce říkat, což jako madam, když už něco nakousneš a tak dále, žejo, já nejsem blbá, s těma otázkama. No dobře. Aby tedy mohli zjišťovat, co to je, a vyloučit, co to není, napíšou mi papír na magnetickou rezonanci. Až za víc než měsíc, pročež nepojedu na Velikonoce domů, jen do té doby si na neurologii vyřiďte základní vyšetření. 

Jelikož mám volno celý den, vyrazila jsem na neurologii rovnou. Ta je v horním areálu o kus dál, kvůli rozkapaným očím a zářivému slunci jsem sotva viděla kam jdu, ale došla jsem. Však oči nakonec nevadily, jakmile dostanete na recepci číslo, čekáte. Zase jsem pomalu zvládla vidět ostře, jak jsem čekala. A čekala. A čekala. Hodinu. Zatímco v televizi běžela velice otravná reklama na oborovou zdravotní pojišťovnu střídaná záznamem parahokeje ČR versus Čína. Ospalé, tiché, klidné čekání. Až náhle vzrůšo! Rozeřval se poplach, nemocnice je v nouzovém stavu a máme se evakuovat. 

Po chvíli postávání kolem a neustálého ptaní, jestli to máme brát vážně, nám bylo řečeno že ne, trochu jim blbnou alarmy. Tak jsem čekala dál. A čekala. A čekala. Parahokej jsme projeli, vystřídaly ho reklama na oborovou zdravotní pojišťovnu a rozhovory se sportovci. A pak další vzrůšo. Do čekárny napochodovala jako něčí doprovod trojice policajtů v plné polní. Rozhodně zajímavější než ti sportovci. No a po další hodině jsem konečně přišla na řadu, po krátkém vyšetření mi bylo řečeno totéž, co na očním, tedy neurologie zvenku v pořádku, všechno kromě váhy v pořádku, což víme, tak slepá nejsem, uvidíme co to je, až vás pošleme na magnetickou rezonanci. Jakože druhou, ještě po té první. A nakonec, pro změnu, víc než půl hodiny čekání, až mi to dají písemně. 

Když jsem pak dorazila domů, měla jsem všeho celkem dost. Takže jsem se zmohla jenom na čtvrtý díl The Dropout o podfuku se společností Theranos a její zakladatelkou Elizabeth Holmes a první díl The Thing about Pam, volné zpracování skutečné vraždy, kterou se nejlepší kamarádka oběti snažila hodit na manžela oběti. Kamarádku hraje Renée Zellweger... asi, říká to popisek. Co se sebou ta herečka udělala? Děti, plastika z rozmaru je špatná. 

A pak další den, tedy v pátek, kontrolní měření, kde jsem se dozvěděla, že ten tlak je výrazně nižší, oční mi předepsal druhé kapky, takový bílý humáč, a já pak doma zvládla v celkem pohodové náladě vyprat, uklidit a nadávat na to, jak mi bazalka sice vylezla, jenže většina z ní pochcípala, zatímco šalvěji se daří. Alespoň mé nové hezké papuče už čekají v balíkovně a v pondělí mi k nim dorazí nálož knížek z akce 1+7 zdarma v Dobrovském. Jsem cvok, já vim. Neustále mi cpou hromadu e-knih, pořád mám na polici vůbec nepřečtené kousky a nakoupím další. Avšak odolejte, když za nákup, co by normálně stál něco přes dva tisíce, zaplatíte čtyři stovky a ještě dostanete 40 zpátky na odměnách skrz tipli.cz. Nesponzorováno. Ovšem klidně můžete.