Téma Magdaleniných prádelen mě zajímalo už docela dlouho. Příšerné podmínky, do nichž společnost, zejména rodiče, doktoři a kněží, uklízeli nepohodlné a svobodné těhotné ženy ještě před pár lety, jsou morbidně fascinující, a příběhy těchto žen jsou děsivé. Tato kniha se neodehrává přímo v takové instituci, je zasazená do Velké Británie, kde jich bylo mnohem méně než v Irsku, a hlavní část do roku 2017. Přesto je to mrazivé svědectví o nechtěných.
O tom, tedy o existenci Ivy a o jejích útrapách, se o mnoho let později dozví novinářka Sam. U své babičky najde její dopisy nikdy nedoručené otci dítěte, protože její dědeček měl obchod se starožitnostmi a ve vykupovaném nábytku občas našli poklady. Nebo to alespoň tvrdí babička. Tak odhalí velmi ošklivou minulost nedalekého místa. K tomu ví, že i matka její babičky byla neprovdaná a donucená dát babičku k adopci, je jí Ivy líto o to víc a rozhodne se o ní odhalit pravdu už jen proto, že nebohá dívka se sama ozvat nemohla. A při svém pátrání začne narážet na čím dál prapodivnější události.
V Domově svaté Markéty, jenž mají bourat, loni našli tělo kněze, a o řízení, v němž se rozhodovalo, zda šlo o násilnou smrt nebo nehodu, se z nějakého neznámého důvodu zajímala populární, stárnoucí moderátorka Kitty. Matka představená, původkyně nejhoršího týrání, nedávno zemřela v domově důchodců za nevyjasněných okolností. Čím víc jmen spojených s příběhem Domova a konkrétně s příběhem Ivy Sam nalézá, tím víc nesrovnalostí a podivných úmrtí jí stojí v cestě. A nejméně ze všeho hraje příběh Elvíry, která, jak se ukázalo, měla ještě dvojče, jehož se ale ujal jeho biologický otec, zatímco ji nechal v Domově. Při svém útěku se s tímto dvojčetem setkala, jenže se stalo něco, co nějak pokroutilo budoucnost. A Sam na to bude muset přijít. Rychle, protože netuší, že i její vlastní rodina je do tohoto příběhu, z něhož kdosi vybírá postavy k potrestání, zapletená.
Tedy to, že se někdo snaží mstít za dekády starou křivdu a může přijít reálná hrozba, tedy že se může kniha zvrátit do thrilleru, se ukáže až o dost později. Převážnou většinu knihy to vypadá na prosté odhalování starého tajemství. Je od začátku jasné, že Ivyn a Elvířin příběh není tak přímočarý, jak se ze strohých záznamů Domova zdá, že je do něj zapleteno mnohem víc lidí, že s ním nějak souvisí Sam a Kitty a že jeho rozuzlení je základem děje. Dlouho tedy čtenář zkouší odhadnout, kdo byla Elvíra, co se s ní stalo, jestli ji vážně chytili a zemřela, jak do všeho zapadá Ivy, jestli s ní byla příbuzná, zkrátka odhalit identitu dívek, jimž byla naprosto upřena, a proč zrovna tyto, byť dávno pryč, zajímají dodnes tolik různých lidí.
To se mi hrozně líbilo. Pátrání v minulosti, prostřednictvím svědků a pamětníků, tedy nespolehlivých vypravěčů, kteří si buď věci nepamatovali, nechtěli se udat, nebo nechtěli odhalovat něco bolestivého. Muselo se číst mezi řádky, párkrát čekalo zajímavé překvapení. Sledovat, jak do sebe věci pomaličku zapadají, jak se pravda o nechtěných a odložených konečně rozvíjí, bylo uspokojivé. K tomu parádně fungovalo prolínání Saminy současnosti a rodinné situace s Ivynými dopisy a scénami z minulosti vyprávějícími o zbytečné, bezbřehé krutosti. Bylo mi jí i ostatních v Domově hrozně líto, bylo nepředstavitelné, čím si prošly, a nejhorší na tom bylo, že ač Ivy je fiktivní postavou, takových jako ona existovaly reálné stovky a tisíce.
Pak jsme se ale dostali k thrilleru. Záhada se z "co se stalo s Ivy a Elvírou a proč to zajímá Kitty a Saminu babičku" přehoupla k obyčejné honbě za zastavením mstícího se vraha, jehož je třeba dopadnout dřív, než ve své "spravedlivé" zuřivosti zabije i poslední zúčastněné, ačkoli ti se ničím neprovinili. Což vyjelo z tónu. Silně. Onen vrah až do té chvíle skrýval svou pravou identitu i pravé já, což je v pořádku. Vlastně by bylo v pořádku, kdyby to byla čistá pomsta za zmařený život. Ale jakmile se vyjevil, začal se projevovat klišovitě, prvoplánově, skoro až trapně, velký zlý tvrďácký záporák... a to nemluvím o závěrečném střetu v hořícím Domově, prakticky jak z akčního filmu s vyšinutou postavou.
Nejpodivnější ale byla náhlá změna pozadí všech událostí. Náhle místo lidské krutosti šlo o staré pokusy s léčivy na dětech, o korporace, zisk, prostě... já usnula a probudila se u jiné knihy? Z kritiky hloupého systému a bezmoci jsme u zlých doktorů, prohazování identit, vyhrožování, podřezávání, šplhání po hořícím baráku, u řvoucích hasičů, únosů, nikdo není kdo tvrdí, každý má aspoň dvě verze minulosti a osobnosti... Proč tohle, akčňák a "Velká Léčiva", vtrhlo do rozkrývané zpovědi tajeného utrpení? Bylo to zbytečné vytržení, které mi vůbec nesedělo. Tahle kniha příliš dlouho nezněla, jako že jsme na stopě nebezpečnému, akčnímu vrahovi a neetickým výzkumníkům, než abych najednou neměla dojem, že čtu jinou. Dlouho se držela dobře, jenže pak praskla stavidla vřícího rybníku zápletek.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat