Nenapsala jsem skoro dva měsíce, já vím. Jenže se mi zase nakumulovala kontrola na očním, neuro-očním, k tomu zubař s vytrháváním osmičky a ještě zanícená podkožní cysta na extra blbém místě, která se kvůli nemožnosti zašít následnou ránu pořád hojí v poměrně rozšklebenou jizvu. A to se mi prostě nechtělo nic psát. K tomu podzim přinesl spoustu dobrých seriálů. Tak se mi nechtělo ani moc číst. Až jsem zkusila alespoň V kleci. Tato kniha je jen prvním dílem v sérii detektivních thrillerů se zvláštní agentkou FBI Sayer Altairovou v hlavní roli. Popisuje ale samostatný případ, který v ní začne i skončí, takže není nutné shánět další díly. I když, pokud si udrží stejnou kvalitu, to lze doporučit.
Ovšem pachatel vypadá upřímně zděšeně nad tím, co že to prý měl spáchat. Potom, na dalším místě v další kleci, odtikávají poslední hodiny další unesené dívce. A ač do sebe vše perfektně zapadá včetně zatčeného, také se ukáže, že nalezená DNA byla uměle vyrobená a všechno, co našli, bylo až příliš dokonalé. K tomu zmizí ještě třetí dívka. Rovněž začnou z vyšetřovacího týmu záhadně unikat informace novinářům, někdo mění záznamy v systému, a dost možná práci FBI komplikuje a směřuje tak, jak se mu zachce, mnohem delší dobu. Jen na to nikdy neměli důvod přijít. Zjevně mají co dočinění s neskutečně inteligentním, zdatným sériovým vrahem, jenž dokáže důkazy narafičit proti libovolné osobě a jenž se zajímá o tajemství překračování opony smrti. Kdokoli se ocitne mezi podezřelými tak může být velmi reálně naprosto nevinný, ať je to sotva gramotný hrubián nebo sebestředný profilovač. Nedá se věřit už ani spolehlivým kolegům. Životy dvou dívek stále visí na vlásku. A Sayer rychle dochází čas.
Zdá se to překombinované? Vůbec ne. Bylo to docela rozumné, snadno sledovatelné vyšetřování. Přinášelo spoustu zvratů, ale postupně. Po představení prvotní záhady okamžitě nenabalilo další hromadu divných, záhadných zjištění, ale nechalo nás spolu s postavami analyzovat některé důkazy, udělat si nějaký obrázek, a pak přineslo jeden zvrat, který původní teorii narušil, takže vyšetřovatelé museli začít prakticky znovu, ovšem čtenář si mohl pomalu začít skládat, o co by asi mohlo jít. A pak znovu. Bez zahlcení. Pomalu se nabalovaly další a další informace, jež napovídaly, jakým z obvyklých směrů se příběh bude ubírat dál, nechávaly odhadovat vraha, zatímco postavy pracovaly jen s tím, co stálo na papíře, a zavrhovaly jednu teorii za druhou.
K tomu autorka zvolila jako protagonisty velmi dobré postavy. Sayer místy hrozila klišé drsňačkou detektivkou, jenže ve skutečnosti z ní autorka udělala prostě člověka, ženu, opravdový, realistický, sympatický charakter ze všech stran. Stejně tak Sayeřin parťák Vic působil dobře. Vyhovovala mi atmosféra v jejím týmu a mezi týmem a ostatními složkami. Protože se hrozně často v krimi knihách i seriálech buduje umělé, nesmyslné nepřátelství mezi jednotlivými odděleními, k tomu aspoň jeden z každého musí všem v tom svém vrážet kudlu do zad, a když jste orgán činný v trestním řízení, tak jste sotva snesitelný princ Drsoň. Tady to však byli lidi, snažili se dělat svou práci a ráda jsem o tom četla. Docela úspěšně se jí dařilo i vyhnout nebezpečnému, častému protlačování dojmu, že předpisy a práva obviněných jsou naštvaným hrdinům v uniformě na obtíž. Žádné přehánění, dobré žonglování se všemi povinnostmi a požadavky.
Co ale nejvíc, nebo spíš pro mě nejzajímavěji, odlišilo tuto knihu od každé druhé krimi se sériovými vrahy a detektivem v hlavní roli, byl motiv vražd. Mystika, náboženství, to nic nového není. Jenže autorka tu zajímavě zabrousila hned do tří mýtů o sourozencích a smrti, mayského, egyptského a řeckého, a spojila to s vědeckými experimenty a reálným, existujícím postižením. Což mám hrozně ráda, vždycky mi to přijde velmi inspirující. A i ostatní použité záležitosti, kterými pachatel sváděl ze stopy, mě zaujaly. Celý jeho postup, včetně uměle vyrobené DNA. Nevím, jak moc je tohle realistické, ale v knize to fungovalo a opět to byl velmi inspirující prvek - i bez návaznosti na pachatele, zjištění, že několikrát někoho odsoudili jen kvůli DNA, a když měli DNA, neobtěžovali se pořádně projít ostatní informace, přičemž to DNA bylo falešné, otevíralo bránu docela děsivým možnostem.
Jen jedna věc mě trochu iritovala. Líbilo se mi fungování týmu (alespoň zdánlivé), jak si nehráli na nesmyslné interní drama. Kromě jednoho, profilovače Andyho. Je reálné, aby v kolektivu vždycky byl nějaký blboun, zde arogantní, příliš sebejistý chlápek s problémem s ženou ve vedení. Ale když tam je, tak ho využijte? Při vyšetřování byl zbytečný. Jeho sestavené profily byly na nic. Což odpovídá realitě, profilování není ani zdaleka tak užitečné, jak fikce předkládá. Ale to se autorka nesnažila zdůraznit. Čtyři pětiny knihy byl zbytečnou výplní, ději nic nepřinesl, jen se jednou za pár kapitol objevil v jednom odstavci, aby Sayer konstatovala, jak je otravný, a zase zmizel. Jako antagonista k Sayer nebyl třeba, byl tam pachatel, domnělí pachatelé, otravný senátor s médii. Andy začal hrát roli až v posledních 50 stranách, protože se ocitl mezi dalšími obviněnými. Jenže když do té doby prakticky ani nebyl postava, působilo to vnuceně a byli k dispozici lepší. A vnuceně působilo i to, že jakmile na něj ukázaly důkazy, celý tým úplně zapomněl, jak dosud (dokonce už celou dekádu!) byly skoro všechny vždycky nastrčené, a bezhlavě se na něj vrhli.
K tomu mu překladatel fakt nemusel říkat profiler, profilovač se používá, a editor měl místy dát pozor na pár písařských chyb. Což nemůžu nijak vyčítat autorce ani příběhu. Takže celkově úplně parádní, příjemně napínavé, nikoli však nelidské dobrodružství v zádech FBI.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat