Jelikož mě hodně popadl seriál From, na doporučení jsem zkusila další klaustrofobickou nadpřirozenou záhadu, tuto knihu. A nemohla jsem se od ní odtrhnout, ač už se mi hrozně chtělo spát a bylo půl třetí ráno. Za což může skvělá záhada a děj - navzdory pár mínusům.
Proč, to předvede při své cestě Mina. Do lesa vstoupí za úsvitu, ale ani na večer se z něj stále nedokáže vymotat. Teprve když se začne stmívat, všimne si jakési budovy s rozsvíceným světlem. Zamíří proto k ní - a objeví tam postarší ženu Madelaine. Ta ji zuřivě žene dovnitř, pečlivě za ní zamyká, nahání ji do betonového bunkru s příliš ostrým světlem, kde jsou ještě mladý chlapec Daniel a Ciara, a Mina by snad byla připravená se bránit - jenže pak se znovu ozve onen skřek. Vlastně se jich ozve víc, obrovská spousta jakýchsi bytostí vříská všude kolem bunkru a jak Mina zděšeně zjistí, sleduje je přes sklo, které tvoří jednu ze stěn - jen kvůli neustálému ostrému světlu se těm uvnitř zdá jako zrcadlo, tudíž je nemohou sami vidět.
Teprve ráno zjistí, co se stalo. Tento les je domovem oněch děsivých monster, která roztrhají každého, kdo se tam ocitne v noci. Jediným bezpečným místem je zajištěný bunkr, kam se nedokážou probourat ani hrubou silou, a kam to ani nezkouší, dokud můžou lidi uvnitř sledovat skrz sklo. Odejít je prakticky nemožné, jednak nikdo nedokáže rozeznat cestu a jednak zabere víc než den dosáhnout okraje lesa, Mina jen měla obrovské štěstí a i tak dorazila skoro pozdě. Musí tam tedy přežívat pod přísnými pravidly Madelaine bez jakýchkoli zásob a pod neustálou noční hrozbou jako zvířátka v zoo. Nikdo neví, co monstra jsou, nikdo neví, proč tam jsou, nikdo neví, co všechno dokážou. Nebo se tak zdá. Ví jen, že dokud poslouchají Madelaine, zůstanou naživu. Jenže jak dlouho to lze vydržet, když se vztahy mezi nimi rychle ostří a snadno může dojít k výbuchu, který rozčílí i jejich pozorovatele? Co když nezbude nic jiného, než vsadit všechno na jediný pokus o útěk? A i pokud náhodou utečou, co když tím nic neskončí?
Premisa mě tedy naprosto uchvátila. Tajný les plný monster z irského folklóru, kde zůstane uvězněno několik lidí v ubohém bunkru. Snaží se přežít, nesložit se ani psychicky, což je hodně těžké zvláště proto, že se to odehrává přes zimu, každý má jinou osobnost, jiné schopnosti, někteří jsou spíš přítěží, nemají zásoby. A k tomu se snaží zjistit, co je to za monstra, proč je pozorují a do čeho se to dostali. Protože betonový bunkr v nadpřirozeném lese asi nevyrostl sám - a to, jak jeho přítomnost vysvětlili, se mi hrozně líbilo. Celá část o lese, o bytostech kdysi dávno vypovězených z lidského světa do Galway a nyní znovu objevených, akorát se nečekaně prohodily role pozorujících a pozorovaných, protože lidé byli naivní, byla perfektní. Záhada jak má být.
Docela příjemně mě překvapilo i to, že kniha zdaleka nekončila opuštěním lesa. Cesta ven nakonec nebyla hlavním cílem - i když i ona cesta byla výborná. Napínavá, děsivá, v závěru i hodně smutná. Nešlo ani o složité navracení přeživších do společnosti a "jak tohle vysvětlíme lidem". Naopak, pořád nás čekal parádní zvrat, důkaz, že ona záhada měla ještě nečekanou vrstvu implikující děsivé možnosti i v každodenní civilizaci. Pořád ještě nás čekal boj o život, akorát se postavy už mohly na všechno lépe soustředit a spojit si informace mnohem rychleji. Sice mi došlo dřív než jim, co se skrývá za Madelaine, ale ani to nebyl jediný závěrečný zvrat. V tomhle směru jde o klasický horor, jemuž nemám co vytknout.
Problém jsem měla akorát s psaním. Vyjadřováním autora. Hrozně protahuje popisy, často popisuje situaci z pohledů více postav v dlouhých větách, které snadno zamotá tak, až jsou nesrozumitelné. Text úplně neplyne, občas mě překvapil náhlým začátkem jiné scény, mátl mě. Nedařilo se mu jasně udržet, v jaké chvíli zrovna jsme, tedy v současnosti, ve flashbacku, ve vzpomínkách, nebo se vypravěč vrátil o scénu zpátky? Nebo přišel popis pocitů postavy a znělo to, jako by shrnoval nějaké období, kdy tohle postava dlouhodobě prožívala, následované scénou, jak to prožívá poprvé - například když se Mina po lese vrátila do hospody a vítala se se známými, předcházely asi dvě stránky o tom, jak tam už zase začala chodit, co tam dělala a jak to vnímala nově - ale asi teda ne, když teď se teprve vítá? A jestli to měl být vložený flashback, zase vložený tak nešťastně, že to nešlo poznat. I akční scény tímhle kazil. Protahoval je dlouhými větami, strašně dlouhými popisy každého detailu, příliš rozvitě, příliš zamotaně. Vysával z nich tak akci. A já to poznám, sama k tomu mám sklon. Také používal docela extrémní jazyk. Všechno i v jednoduché scéně popisoval zbytečně nejsilnějším možným výrazem.
Zkrátka by text potřeboval osekat. Nejen o příliš dlouhé věty v místě, kde se atmosféra buduje opačným způsobem, ale také o momenty, kdy popisuje pořád dokola to samé, kdy postava pořád omílá to samé na několika odstavcích nebo rovnou stranách, jenom jinými slovy. A nezískal si mě ani Ciarou, strašně otravnou ženskou, jíž má být skoro třicet, ale nikdy nic nechápe a buď zamrzla ve 14 nebo má IQ 80. Nicméně to byl asi záměr, takže ji neberu jako chybu, jen jako přítěž.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat