Další krátká novela z prostředí seriálu CSI, která nebyla nikdy vydaná v ČR, je klasický příklad Collinsovy tvorby. Odpočinková, jednoduchá, snadno čitelná i v angličtině. Velmi výrazně, mnohem víc než v jiných, v ní ale vystupoval problém, který mají všechny jeho knihy a nakonec i seriál, a který jsem si dlouho neuvědomovala. Nemyslím tím, že jsou přehnané a melodramatické. Jsou. Víceméně úmyslně. Jde o něco jiného.
Jenomže velmi rychle zjistí, že nic není tak, jak na první pohled vypadá. Všechny poznatky a důkazy na místech činů jsou až perfektně naaranžované, někdo snad chce, aby se bez rozhlížení hnali za násilnickým ex a konflikty s bezpečnostní službou. Takové vodění za nos si samozřejmě kriminalisté nemůžou nechat líbit, rozšíří tedy okruh pátrání a s překvapením zjistí, že jejich případy spolu nejen souvisí, ale vlastně se jedná o jeden velký. Dokáží však usvědčit pravého pachatele, když ten má s manipulací s důkazy bohaté zkušenosti a navíc i osobní pifku na jednoho z nich?
K takovým zjištěním jim přitom stačí docela málo docela jasných důkazů, snadno sledovatelný postup a úvahy a k zápletce týkající se dvou hamižných vražd nemám moc co dodat. Autor si kriminalistické postupy vždy nastudovává dobře, samozřejmě přibarvuje jejich rychlost nebo přesnost. Postupuje navíc klasicky, nechá oba týmy zpracovat jejich místa činů, přednést jejich domněnky a závěry, označit první (nesprávné) podezřelé, provést výslechy, zjistit, že věci nesedí a vrhnout se za pravými pachateli. Spojení případů do jednoho v těchto knihách také není nic výjimečného, byť to udělal docela zajímavě. Měl to zkrátka dobře rozplánované.
I charaktery postav jako obvykle přesně trefil, jako by vypadly ze seriálu, včetně jejich vyjadřování a stylu. Jenom příšerně nadužívá "said", uvádí tak každou druhou přímou řeč, takže "řekl/a" může být klidně desetkrát na jednu stránku. A to hrozně tahá za oči. Také pořád zbytečně důkladně uvádí postavy do scén popisem jejich oblečení od bot po účes. Číst pořád dokola, jak mají všichni kalhoty, triko nebo košili a někdy sako, protože se všichni oblékají úplně normálně a pro děj to není důležité, v takových podrobnostech, rychle omrzí. Tak velký důraz na každodenní oblečení a vlasy nic nepřináší a měl by to editovat. Ani to mě ovšem nevytrhávalo z obvyklého užívání si jeho fanknížek po období zbožňování seriálu. Tím problémem, který mě tu znatelně pohltil víc než v jiných, je něco jiného.
Když jsem kdysi CSI sledovala, vůbec jsem si nevšímala, jak jsou kriminalisté v Las Vegas, tedy postavy, ve skutečnosti prezentovaní strašně arogantně, chovají se ke všem bez odznaku děsně povýšeně, nepříjemně, zatímco pro diváka/čtenáře to má být vtipné hláškování. Jak jsou všichni mimo jejich tým nebo kolegy, kteří jim podlézají, hlavně nadřízení, vlastně nepřátelé. Veškerá potřeba vyjednávání, kompromisu, fungování jako součást systému je prezentovaná jako hrozně otravný problém, fakt, že vedoucí se musí zabývat rozpočtem a být manažer, je z jejich pohledu nechutné, a čím dál víc si všímám, že i práva civilistů a hlavně podezřelých jsou pro ně zbytečná zdržovačka. Naopak s nimi často pracují s výsměchem, bez poučení, a čtenář se má spolu s nimi ušklíbat nad tím, jak se ten idiot děsí, že mu chtějí prohlížet břicho a manipulovat ho k přiznání. Což není chyba těchto knížek jako takových, naprosto to odpovídá seriálu a autor to věrně zobrazil. Jen mě praštilo do očí a zamrzelo, jak mimo jejich úzký tým, pokud někdo není špičkový profík, jenž pro ně udělá s úsměvem první poslední, jsou kriminalisté z CSI LV toxičtí. A vždycky byli.
V této knize je to extra zřetelné v porovnání s ostatními, a to v jednání se svědky a masivně v tom, jak všechny postavy popisují vedoucího Ecklieho jako hnusného švába, zatímco kdykoli se on ukáže na scéně, působí jako rodič, který se snaží velmi profesionálně přesvědčit své pubertálně uražené podřízené, ať se řídí pravidly, ať jejich práci nejde formálně napadnout, a když už jsou vedoucí směny, ať laskavě řeší chod směny. A čtenář, potažmo divák, ho za to má nenávidět spolu s postavami. Je to škoda, potřebovali by trochu dospět.
Mé hodnocení:
Celá Amerika je skrz naskrz nemocná a polarizovaná, vyšetřovatelé jsou často ještě ti nejmíň na facku. Měli bychom se těšit ze stále ještě společných majetků lidstva, jakým je slunce, modrá obloha a mateřský úsměv, než i tyto budou zkonfiskovány.
OdpovědětVymazatJo, připadá mi, že to docela věrně odráží mentalitu amerických policejních složek, které jsou často cvičené jako by byly ve válce s populací a ne jako veřejná služba. Ale je to ještě extra přehnané snahou fikce zaujmout.
Vymazat